„Jak... jak to, že nejsi? A kdo teda jsi?" blekotal zoufale s posledními zbytky sebeovládání.
Vysekl výsměšnou poklonu, která by jindy Harryho rozzuřila k nepříčetnosti. Ale teď se nevzmohl na nic jiného, než beznadějně propadnout zoufalství.
„Já jsem Louis," přiznal s úsměvem. „Daniel je můj šéf. A taky kamarád. A vlastně spolu napůl i bydlíme. Jsme vůbec taková velká, vstřícná rodinka. Viď Lucy?" zeptal se dívky po svém boku, která mírně zčervenala.
„Nech toho Louisi," napomenula ho. „Jsi nemožný."
„To jsem," připustil bezstarostně. „Odjakživa."
Dívka se vymanila z jeho obětí a přistoupila k roztřesenému a nejistému Harrymu. „Já jsem Lucy," představila se. „Už jsem o tobě slyšela. Louise si nevšímej, ve skutečnosti za to nemůže."
„A kdo za to podle tebe ve skutečnosti může?" otázal se jí posměšně Louis.
Lucy na něj znechuceně pohlédla. „Proč se ptáš, když to dobře víš?" podotkla, ale neodolala, aby mu to neobjasnila- kdyby to náhodou netušil. „Přece tvoje nadutá arogance, ty jeden ignorante," prohlásila. „Přijel sem z takové dálky, a ty ho jen děsíš."
Skoro se zdálo, že se urazil. „To tedy ne. Nemůžu za to, že na mě všichni letí."
Harry toužil propadnout se do země. Klidně i do pekla. Kamkoli, jen zmizet těm výsměšným očím jednou provždy z dohledu.
„Nevěděl jsem... Myslel jsem si..." koktal zoufale.
„Myslel sis, že jsem prostě úžasný a neodolatelný, já vím," řekl nestoudně Louis a Lucy mu dala herdu do zad.
„Ty pitomče, nech toho. Nech ho na pokoji."
Jen se smál. „To ho nechám. Samozřejmě v tom správném pokoji neboj..." mrkl na Harryho, i když ten nebyl schopný pochopit, ani co říká, natož aby pochopil skrytý význam jeho žertování.
„Ale nejdřív se tam nějak budeme muset dopravit."
Louis vzal oba dva za ruce a obrátil se s nimi směrem, kudy přišel.
„Nikam nejdu," vyhrkl znenadání Harry. „Počkám tady."
„Proč?" nechápal Louis. „Daniel pro tebe nepřijde. Poslal místo sebe mě."
Poslal místo sebe mě...
Harry zvedl znavené oči k jeho výsměšně krásné tváři a najednou mu všechny slzy v očích vyschly. Dokonce i Louis ve své sebestřednosti pochopil, jak ho to ranilo.
„Tak pojď," napřáhl k němu znova ruku, z které se předtím vytrhl. „A už se mě neboj."
Tentokrát nechal svou dlaň vklouznout do té jeho a tupě šel za ním. Jako robot, který pouze plní příkazy, bez citu, bez vášně. Bez lásky.
Tak to vidíš babi. Říkal jsem ti to.
Hlasy kolem něj se slily do jednoho.
Říkala jsem ti to...
„Říkala jsem ti to," slyšel zastřený hlas Lucy, do kterého se vkradl soucit a nečekaná něha.
„Měla jsi to říct jemu," odbyl ji. „Můj brácha to není."
Najednou se Louis zastavil a trhnutím zastavil i Harryho, který se roztěkaně rozhlédl kolem sebe.
„Ty, poslyš," řekl. „Kolik je ti vlastně let?"
„Šestnáct," hlesl. „Vlastně... skoro sedmnáct. Mi bude."
Dlouho si ho Louis prohlížel. „A já myslel, že je ti s bídou třináct," dodal pak zamyšleně.
„Kolik je tobě?" zeptal se Harry pořád s tou samou apatickou setrvačností. Jako by ani nevěděl, že mluví.
„Já už mám ten nejlepší věk za sebou," připustil stejně bezstarostně, jako bral celý svůj život. „Jsem stejně starý jako tvůj brácha."
Lucy do něj nervozně strčila. „Nevnímá tě, copak to nevidíš?"
Ale Harry se náhle probral z podivné netečnosti, která ho předtím držela v bezpečí před splašenými pocity. „A to je kolik?"
Louis naprázdno polkl. „Ty to nevíš?"
„Ne."
Chvíli mlčel, vstřebával to. Pak se téměř neznatelně zamračil. „Dvacet čtyři. Netušil jsem, že to nevíš. Promiň."
Harry se křečovitě pousmál. Ale jako by se spíš ušklíbl. „Nevím ani, jak vypadá. Nevím, co on ví o mě. Nevím, co si myslí. Nevím, co si mám myslet já. Nevím vůbec nic."
Lucy k němu přistoupila a objala ho kolem ramen. „Všechno bude dobrý, uvidíš..."
Uvidíš babi. Bude to v pořádku...
„Babička to už neuvidí," pronesl tiše Harry a ke své hrůze se naplno rozplakal. Oba dva na něj zděšeně zírali, a než by Harry ty pohledy plné soucitu musel snášet, otočil se a dal se na zoufalý úprk. Rovnou do kolejiště. Přes slzy neviděl na cestu, klopýtl přes kolejnice, upadl a zase vstal, do mozku mu vniklo výstražné pískání a vylekaný výkřik.
„Proboha, vrať se ty blázně!"
Skřípot brzd projíždějícího vlaku ho zasáhl s nečekaným děsem. Něčí ruce ho strhly prudce k sobě, smýkly s ním k zemi a čísi těžké tělo ho zalehlo. Nemohl se pohnout, nemohl dýchat a nakonec nemohl ani plakat. Po chvilce si uvědomil, že to Louis ho strhl stranou.
A ten když překonal svůj prvotní šok, prodralo se na povrch pobouření.
„Na co si tu hraješ, ty blbče jeden?" obořil se na něj. „Mohl si být mrtvý! A já s tebou..."
Pořád ještě Harryho svíral za ramena. Určitě tam bude mít modřiny. Konečně mohl rozumně myslet. Bolest, která ho oslepovala, zmizela. Slzy si nenápadně otřel do Louisovi mikiny těsně předtím, než zvedl hlavu, aby mu mohl vynadat. Harry se na něj zuřivě podíval.
„Slez ze mě, pitomče. Nikdo se tě o nic neprosil."
Užuž se Louis napřáhl že mu vrazí facku, ale zastavil ho Lucyin udýchaný a vystrašený hlas. „Louisi, přestaň!"
Vstal a ani se nenamáhal Harrymu podat ruku. Lucy tu svou napřáhla ale kudrnatý chlapec ji ignoroval. „Nikdo se vás neprosil," umanutě vrčel.
„Tak to se pleteš!" osopil se na něj Louis nanovo. „Dokud tě nepředám Danielovi, tak za tebe nesu zodpovědnost."
Opovrživě mladší ohrnul rty. Ve skrytu duše cítil ovšem vděčnost. Že ho zachránil. Pro Daniela. Že konečně po letech uvidí svého bratra. Tentokrát si už vryje detail jeho tváře do paměti. Tak hluboko, jak jen to půjde. Aby už ho nezapomněl. I kdyby musel zase odejít, tak si ho odnese s sebou. Už navždycky.
—————————————-
Next part, next part, next paaart! ((: hrozně moc děkuju za takový ohlas u prvního dílu!
