„Konečně jsem měl pocit, že ho začínám poznávat," podotkl nepřítomně a sešit zavřel. „A on provede takovouhle hloupost. Kdybych se víc snažil... Kdybych se ho snažil víc pochopit... Kdybych ho měl víc rád-"
Lucy vyskočila z postele a utla ho. „Ty ho přece máš rád! Celý život ho miluješ. Nikdy jsi nepřestal."
Přitiskl ji k sobě a zabořil tvář do jejích medových vlasů. „Ne Lucy. Já jsem ho nenáviděl. Připomínal mi mou vlastní slabost. Selhání, které už nenapravím. A budu se za to stydět až do konce života."
•○•○•○•○
Louis mezitím zamračeně pozoroval oblohu. Schylovalo se k bouřce. Vystoupil z vlaku a mířil k dobře známému místu. Zatím neměl štěstí, Harry mu utekl. Ale pak ho napadlo, kam by takový kluk, který to tu vůbec nezná, mohl jít. Existovalo jediné místo, o kterém Harry věděl a kde mohl hledat útočiště.
Chatový tábor, kde spolu před měsícem strávili pět dní.
Jenže když tam dorazil, místo působilo opuštěně.
Nebe mezitím zčernalo.
A pak ho najednou uviděl. Mihl se v dálce mezi stromy jako plachá laň a zmizel v křoví. Pustil se za ním. Napnul všechny svaly, každý nerv, aby ho dohonil dřív, než se úplně setmí. Během chvíle se z Haryho stala jen světlá skvrna na obzoru. Zmizel mu a pak se zase objevil.
Spustil se prudký déšť, za chvíli Louis cítil, že na sobě nemá nit suchou. V dálce hřmělo. Blížila se bouřka a les nebyl zrovna bezpečné místo. Navíc věděl, že kudrnatý chlapec se bouřek k smrti bojí.
Nakonec o něj málem zakopl. Zrovna chtěl začít panikařit, že mu zmizel a nemohl ho najít, když si v poslední chvíli všiml, že se zády tiskne ke stromu, který zrovna míjel a vytřeštěně zíral na oblohu, která vysílala lesky jako rachejtle přímo nad nimi.
„Haz, už se ničeho neboj," řekl a objal ho. Asi ho poznal, protože se k němu přitiskl. Rozhlížel se kolem sebe, kam by se mohli schovat.
Kousek od místa kde klečeli stál polorozpadlý krmelec. Louis se dlouho nerozmýšlel. Popadl mladšího do náruče a prosvištěl téměř světelnou rychlostí těch pár metrů. Vhodil Harryho dovnitř a vsoukal se tam za ním.
„Kde jsi se tu vzal?"
„Přišel jsem tě zachránit, skřítku," zašeptal šťastně a uhladil mu rozcuchané vlasy. Oba byli promočení na kost.
„Jak jsi mě našel?" zeptal se zvědavě.
„Intuice," odpověděl. „Jsem rád, že ji mám. Že mám tebe. Víš, jaký jsem měl o tebe strach?" nachvíli se odmlčeli. „Netlačím tě?"
„Ne," hlesl tiše. Potom se navzdory situace zachichotal. „V krmelci jsem ještě nespal."
„Vidíš, já taky ne."
„Nebude tě Lucy postrádat?" zeptal se nečekaně. Louis si uvědomil, že zřejmě neví, že se rozešli.
„Už spolu nechodíme. Ono se vlastně o nějakém chození ani nedalo mluvit."
Harry se nedokázal přinutit říct, že ho to mrzí. Protože ho to vůbec nemrzelo. Tiše vzal jeho informaci na vědomí. Pak se neklidně zavrtěl.
„Copak?"
„Něco mě tlačí do zad."
Louis ho nadzvedl a snažil se změť sena a klacků urovnat. Přitom Harryho objímal jednou rukou a on ten mu visel na krku jako trosečník. Konečně ho zase položil. Cítil na své tváři dech Louise a najednou měl pocit, že ať se stane cokoli, nezáleží na tom.
Dokud pršelo, nevadilo jim, že jsou že jsou prosáklí vodou skrz naskrz. Ale jakmile déšť ustal, znatelně se ochladilo. Harry se otřásl chladem. Louis ho doslova pohltil do obětí, aby se zahřál. Ten se přitiskl k jeho mokré hrudi, objímal ho až nakonec usnul. Vyčerpaný probdělými noci, i nejistotou, ve které se utápěl poslední dva dny.
•○•○•○•○
Vzbudili se za úsvitu. Louis se vysoukal z krmelce a vytáhl ven i Harryho. Věci na nich částečně oschly, ale ještě pořád vlhce studily.
„Musíme se někde usušit," prohlásil nekompromisně Louis. Nerozhodně se rozlédl. Úplně ztratil orientaci a vlbec netušil, kterým směrem sem přišli. Kde leží ten zatracený tábor. Brzy nechali les za sebou a dorazili k neznámé vesnici. Louis se zaradoval když uviděl penzion a zjistil, že mají volné pokoje. Mohl vzít každému svůj, ale rozhodl se pro společný. Najednou ho nechtěl ani ne minutu spustit z očí. Bál se, že ho zase ztratí. Že mu zmizí jako duha, která se rozklenula nad lesem a než došli do vesnice, rozplynula se.
Harrymu nic nevysvětloval.
Nezdálo se, že by ho to nějak pohoršovlo. Po nocích, které spolu strávili ve společné chatce, by to asi bylo zbytečné. Jenže tentokrát šlo přeci jenom o něco jiného.
Louis zamířil ke koupelně, strčil mladšího chlapce dovnitř a zavřel za nimi dveře. Najednou se na něj Louis díval jinak. Přistoupil k němu a odhrnul mu z tváře zmáčený pramen vlasů. Harry se mu díval do očí, když se shýbl a políbil ho. Potom se čas zastavil. Líbal ho skoro celou věčnost.
Když konečně přestal, zadýchaně na sebe zírali. Očima, v nichž se dážel ten druhý.
„Už nemůžu dál čekat," zašeptal Louis. „Už nemůžu."
Kudrnatý chlapec chtěl promluvit. Všechno mu vysvětlit. Připravit ho na to, co uvidí.
Nebude se ti to líbit...
Ale všechna slova mu zamrzla v srdci, které rozechvěle naráželo do jeho žeber, když mu Louis opatrě přetahoval tričko přes hlavu.
Ten pustil jeho tričko na zem a zíral na něj. Na jeho tělo. V očích se mu objevily slzy, když se roztřesenou rukou dotkl zjizvené kůže na pravém boku. Harry tam stál jako na pranýři a nechal jeho oči, aby šokovaně putovaly po jizvách, které tam zasadil čas.
Čas a jeho otec.
Louis mohl vidět ještě úplně nezahojenou popáleninu, která hyzdila jeho kůži pod klíční kostí. Vybledlé modřiny, které se nikdy nedokázaly zcela zahojit. Otočil Harryho k sobě zády a teprve teď pochopil, co viděl tehdy té noci v chatce, když si myslel, že spí. Záda měl posetá spostou malých jizviček, protože kdysi dávno, už si ani nepamatuje, kolik Harrymu bylo, proletěl skleněnou výplní balkonových dveří. Tehdy poprvé skončil v nemocnici, ale babička nedůvěřivým lékařům namluvila, že její vnuk prostě zapomněl, že tam ty dveře jsou a vrazil do nich. Samozřejmě že nezapomněl. Ani jeho otec ne.
Museli tušit, že jim lže, ale nikdo nechtěl mít nepříjemnosti, kdyby se ukázalo, že nemluví pravdu. Nechali to být.
Znovu ho Louis otočil k sobě. „Haz, proboha, kdo ti to udělal?"
Zmučeně na něj pohlédl. „Osud."
-------------
doufám, že jste na mě nezanevřeli a kapitola se líbila:) slibuji, že teď budu opět aktivnější...
