Harry vykulil oči, takže vypadal jako zaskočená, plachá laň, která padla do pasti neúnavnému lovci. Louis se na něj usmál a jemně mu prohrábl vlasy na zátylku.
"Nazdar, babe," prohodil pobaveně při pohledu na Harryho úžas. "Kde se couráš? Už jsi měl být dávno doma." Přitáhl si menšího pod křídlo a měl v úmyslu s ním odkráčet, když se otevřely dveře učebny a vyšel z nich Harryho třídní. Udiveně si přeměřil mužskou postavu a nejistně k ní vyslal nedůvěřivý pohled.
"Vy jste Harryho bratr?" zeptal se dřív, než se Harry vzmohl na slovo.
Louis na menšího zamrkal a s úsměvem přikývl. "Svým způsobem vlastně jo."
Třídní omluvně pohlédl na svého žáka, kterému se strachy ještě víc zvětšily oči a pokynul do dveří. "Mohl byste na chvilku?"
Louis mu jeho omyl nehodlal vyvracet a rozveseleně nakráčel do třídy.
Když zhruba po čtvrthodině vyšel zase ven, jeho pobavení dávno vyprchalo. Mlčky vzal Harryho za ruku a táhl ho pryč. Čím déle mlčel, tím hroznější muka Harry zažíval. Nechal se pokorně vést za ruku jako malý kluk a neprotestoval, když ho Louis místo domů vedl neznámo kam. Ticho se prohlubovalo a on měl pocit, že se zblázní, jestli Louis co nejdřív nepromluví- i kdyby měl nadávat.
Konečně dorazili do jakési vilové čtvrti, kde nepatrně zvolnili, až se najednou úplně zastavili. Harry zíral na Louisovu zachmuřenou tvář plný nejistoty a hrůzy, že jeho nový život skončí dřív, než mohl doopravdy začít.
"Nechají mě propadnout, viď?" vyhrkl žalostně. "Ale ještě si to přece můžu opravit! Ještě není ani konec dubna..."
Konečně se zdálo, že ho Louis vzal na vědomí. Mučivě pomalu se k němu otáčel. "Tvůj třídní si myslí, že jsi anorektik," prohlásil a Harrymu se dech zadrhl někde na půl cesty. "Řekl mi, že nechodíš na obědy. A doma taky skoro nejíš."
Harry konečně našel hlas, aby se mohl bránit. "Nejsem!" vykřikl. "Proboha, proč bych to dělal?"
Louis se na něj podíval s despektem. "To já nevím. Z blbosti. Kvůli štíhlé linii. Bůhví, proč to lidé dělají."
"Ale já to nedělám..."
Modrooký si ho zamyšleně prohlížel. "Mělo nás to trknout už dávno. Hned jak jsi tehdy přijel. Ta tvoje neustálá slabost. Závratě. Nechutenství."
Zničeho nic popadl pevně Harryho za paži, a zamířil k nejbližší vilce. Dřív než došli k jejím dveřím se začal menší chlapec v jeho sevření cukat, ale docílil jen toho, že ho sevřel ještě pevněji.
"Kam mě vlečeš?" zpanikařil, když bez váhání Louis zazvonil na zvonek a sevřel rty.
Tvářil se, že nevidí Harryho úpěnlivé oči a neslyší jeho námitky a otázky. Harry se nečekaně shýbl a kousl ho do ruky, kterou jo držel pevně nad loktem. Louis vykřikl bolestí a pustil ho. Na víc Harry nečekal, otočil se a začal sbíhat schody zpátky dolů, ale na posledním schodě ho Louis dohnal, znovu nemilosrdně čapl za ruku a přitáhl si ho prudce k sobě.
"Ty blbče jeden malej!" ucedil skrz bolestně sevřené rty.
Okamžitě Harrymu vstřelila volná ruka, ale dřív než mohla přistát na Louisově tváři, ho Louis zachytil.
"Ty debile! Blbečku jeden!" soptil Harry. "Já žádný pitomý anorektik nejsem! Slyšíš ty kreténe? Nejsem..."
Louis ho táhl znova nahoru jako vzpurné děcko a právě když se ocitli zpět u dveří, otevřely se.
