Po rušném dni Louis konečně ležel ve své posteli a zíral do stropu, zatímco Harry si četl. Co chvíli po něm Louis vrhal kradmé pohledy. Nejdřív myslel, že jak padne do postele usne jak dudek, ale najednou mě pocit, že vyskočí z kůže, jestli se něco nestane.
Nakonec roztrpčeně vstal a přistoupil k Harryho posteli.
"Co to čteš?" zeptal se se zájmem. Bude si třeba povídat o knížkách, hlavně když se zbaví toho neklidu.
Harry provinile zvedl oči od knihy a nepatrně se začervenal. Seděl opřený o zeď, se skrčenými koleny, knihu bezpečně schovanou na kolenou. "No...tak," hlesl.
Louis se natáhl a uchopil knihu do ruky. "Ukaž, podívám se."
Než se stihl vzpamatovat a zabránit mu v tom, vytáhl mladšímu knihu z klína a nepatrné sevření jeho zpocených dlaní a nahlédl do ní. Potom zmateně pohlédl znova na Harryho.
"Ty se učíš?" hlesl s údivem div ne hmatatelným.
"No...jo," přisvědčil nejistě. "Je na tom něco špatného?" přešel do útoku, protože ho štvalo, že jeho malé tajemství odhalil.
Zkoprněle mu podal učebnici zpátky. "Dějepis?"
"Jo."
Jak tak stál u jeho postele, sklouzl Louisovi pohled k rozevřenému batohu u jeho nohou. S náhlým vnuknutím se shýbl a zašátral v něm.
Harry odhodil učebnici a vrhl se k němu. "Co to děláš?" vykřikl naštvaně. "To jsou moje věci!"
"Zeměpis?" prohodil Louis a v ruce držel další učebnici. "Kolik toho s sebou táhneš?"
Harry mu vytrhl vztekle knihu z ruky a mrštil s ní zpátky do batohu. Ten potom zavřel a odtáhl z Louisova dosahu za postel, zdánlivě do bezpečí. "A co je tobě do toho?" ohradil se naštvaně.
Louis si ho hloubavě prohlížel. Hlavu měl kudrnatý chlapec odvrácenou a v očích mu vřela zlost.
"Docela dost," řekl klidně. "Jako tvůj bratr-"
Ale dál se nedostal. Harry vyskočil na nohy a i když mu nedosahoval dál než po klíční kost, měl Louis pocit, že v něm má rovnoceného soka- tak moc se zlobil.
"Jenže ty nejsi můj bratr!" vykřikl. "Jen si na něj hraješ!"
"Hele," popadl ho za ramena a jemně s ním zatřásl. "Chtěl jsem říct skoro jako tvůj bratr. To přeci jsem, ne?"
"Nejsi," stál si umanutě na svým. "Nejsi nic."
Ticho mezi ně padlo jako granát. Louis mlčel a díval se na něj. Pořád ho ještě držel za ramena, ale stisk zvolna ochaboval. Potom mu ruce konečně sklouzly bezmocně podél těla. Odvrátil oči a ztěžka si povzdechl.
"To máš pravdu," připustil. "Jsem nula. Vždycky jsem byl."
Harry se zalekl smutku v jeho hlase a všechna zlost z něj náhle vyprchala. "To jsem přeci neřekl," hlesl nejistě. "Takhle jsem to nemyslel."
"To je jedno jak jsi to myslel. Je to pravda."
"Proč se my dva musíme pořád jenom hádat?" zeptal se zničeně.
"Protože jsme oba stejní," řekl klidně. "Chceme buď všechno, nebo nic."
Harry zavrtěl odmítavě hlavou. "To ne. Ty přece můžeš mít cokoli. To jen já jsem nikdy nic neměl."
"Cokoli?" namítl hořce. "To si jenom myslíš. Já se sice často tvářím, že mám všechno, co chci, ale ve skutečnosti jsem to ještě nedostal.
"Chceš Lucy, viď?"
Mučivě dlouho se na něj mlčky díval. "Jo. Tu taky."
Harry sklopil oči k posteli, utkvěl mu pohled na pohozené učebnici. "Já už taky nechci jen Daniela," přiznal. "Nechci ani propadnout. A chtěl bych tu zůstat. Nemyslím tady, ale tam, doma... S vámi."
Ještě něž Louis zbrkle utekl do tmavé noci a deště, řekl tak ticho, že ho skoro ani Harry neslyšel: "Připomínáš mi někoho, koho jsem kdysi miloval."
-----------------
omlouvám se, že jsem včera nic nepřidala a také za to, že tento díl je nechutně krátký, budu se snažit vám to v příštím vynahradit
