Louis se ho kupodivu už nevyptával, co se tehdy po škole stalo. Zřejmě ho to přestalo zajímat. Ostatně doma se už moc nezdržoval.
Daniel ho pověřil dohlížením nad jednou stavbou v jiném městě. Takže se v domě ukázal jen občas. A to vždycky skončil u Lucy v pokoji.
Časem k ní svůj vztah omezil jen na holý sex. Vypadalo to, že to vyhovuje oběma. Ona tak alespoň nemusela předstírat lásku, která v ní zvolna umírala, a on se nemusel snažit předstírat cokoli. Milováním s ní si hojil rány, které v jeho srdci svými otázkami zasel Harry. Proklínal sám sebe za to, že to nechal dojít tak daleko.
Od toho dne, co je překvapil v pokoji Stephan, se mu Harry vyhýbal. Z jeho tváře čišela upjatá nehybnost a opovržení hraničící s nenávistí. Louis tomu nerozuměl, ale nevyptával se. Nepotřeboval žádné další problémy. Úplně stačilo, že ho už Lucy přestávala vzrušovat, a on nevěděl, jak jí to dát najevo, aby ji nezranil víc, než už se stalo. Od začátku to byla chyba.
V noci se mu zdály mučivé sny. Sny, které se začaly tlačit do jeho podvědomí natolik, až se jednou při milování s Lucy přistihl při myšlence, že místo ní objímá Harryho. Ta představa ho tak vyděsila, že selhal, a nemohl v milování pokračovat. To se mu nikdy předtím nestalo.
Lucy to přijala s malátnou lhostejností.
Louis ležel na zádech, zíral do stropu a mračil se. „Nechápu to," prohlásil zuřivě. „Proč se aspoň nevztekáš?"
Pokrčila mléčně hebkým a nahým ramenem a podívala se na něj s převahou člověka, který zůstal nad věcí. „Stačí, že se vztekáš ty, ne?" opáčila.
Louis se vymrštil do sedu. „Tohle nemá smysl Lucy," odpálil nálož, která v něm doutnala už pár týdnů. „Ty o mě nestojíš, viď?"
Lucy bez hnutí zírala na jeho krásnou, zachmuřenou tvář. „To jsi přece věděl, ne?" připomněla mu mírně. „Ty taky nestojíš o mě. Možná o moje tělo. Ale ne o mě."
„Myslel jsem..." nedomluvil. Jeho hlas se vytratil do ticha kolem nich.
„Že se do tebe zamiluju?" dořekla za něj. „To jsem si myslela taky," připustila klidně. „Jenže to nějak nefunguje."
„Máš někoho jinýho?" zeptal se s náhlým podezřením.
Útrpně se na něj zadívala. „Mám jenom tebe. Kdysi jsi mi řekl, že je to osud, pamatuješ?"
Louis si natáhl tričko, které předtím pohodil na polštář a navlékl si ho. Potom kolem sebe zašátral po zbytku svého oblečení. „Já toho napovídám," otrousil, zatímco hledal kalhoty. „Přece víš, že mě nesmíš brát vážně.
Lucy ho tiše pozorovala. „Já miluju Daniela," prohlásila najednou nečekaně a on se napřímil s tak nevěřícným výrazem, že by se snad i rozesmála. „Už celou věčnost. Jenže on se bude ženit. Asi jsem si myslela že... já vlastně nevím co jsem si myslela."
„Toho suchara?"
„Je to tvůj kamarád," připomněla mu.
„Jo, to je," připustil. „Ale je to suchar. V životě jsem neviděl, že by se usmál. Nebo projevil jakýkoli jiný cit. Cokoli. Ani Harryho si nezaslouží.
„Tak o tohle ti jde. Myslíš, že si ho zasloužíš víc?" píchla ho ukazováčkem do hrudi.
Zblednul a uhnul očima, když odpovídal. „Co blázníš Lucy? Vždyť je to malý kluk. Je mi ho jenom líto."
„Malý... bude mu sedmnáct. V jeho věku snad všichni ví o sexu víc, než by se slušelo. Ale on takový není Louisi."
„Proboha, já ho nechci svést!" vykřikl rozčileně. „Copak jste se všichni zbláznili?"
„Všichni?" opáčila udiveně.
„Ty a Stephen," přiznal. „Sakra, kdybych chtěl, tak bych přece nesvedl tebe!"
Lucy se smutně, vědoucně usmála. „Nebo jsi to udělal právě proto."
To už na něj bylo moc. Nepřiznal ani sám sobě, že v jejích slovech je ukrytá pravda- tak špinavá, až se mu z ní zvedal žaludek. Vyskočil z postele, natáhl na sebe kalhoty, aniž by se na ni podíval, a vyřítil se ze dveří.
Bláznivá Lucy, letělo mu hlavou. Bláznivá... A on je taky blázen, když si myslel, že něco změní. Nezměnilo se nic. Cítil jen zmatek, který ho nenechával na pokoji, ať se vrtl, kam chtěl. Harry mu chyběl. Nechtěl si to přiznat, ale bylo to tak.
Chyběl mu.
Jeho všetečné otázky i plaché oči, důvěřivě mu nabízející svou duši na zlatém podnose. Vyhýbal se Louisovi, a on mu to dovolil. Teď by se měl zařídit stejně. Vyhýbat se jakékoli vzpomínce na něj. Nemohli zůstat přátelé. Asi by ho stejně dřív nebo později pokazil.
Viděl v Harrym jen vystrašeného chlapce, co v sobě tají hrůzy, které si možná nikdo nedokázal představit. Kdyby mu to Harry dovolil, už dávno by mu pomohl. Takhle se mohl jen bezmocně dívat, jak se pokouší žít jako ostatní a přitom si s sebou vláčí to svoje věčné prokletí.
Ale co bylo nejhorší- už Louise nepotřeboval. S bezmocnou žárlivostí sledoval, jak se, krůček po krůčku, sbližuje s bratrem. Ztrácel ho. I když mu předtím nepatřil, patřila mu Harryho náklonnost a důvěra. A on se o to nechal tak hloupě připravit. Ztratil důvěru, kterou si tak pracně budoval- a vůbec netušil proč.
