Wren zaběhl do chatky pro kytaru. Harry se usmíval. Seděl vedle Wrena a zíral do ohně. Plameny tančily ve větru, šlehaly do výšky a Harry se až polekal, když z nich najednou vyskočila povědomá tvář.
Cukl sebou a pozadu se skácel do trávy z provizorní lavičky, kterou vyrobily ze spadlého kmenu. Když se zase vyškrábal zpátky nahoru, plameny skotačivě tančily dál. Ty oči však už nespatřil. Užuž se málem podvědomě přitiskl k Wrenovi, když si uvědomil, že by si to možná vykládal jinak, nebo by si to tak mohli vykládat ostatní. Ztuhle seděl a upíral oči do plamenů jako zhypnotizovaný.
Louis seděl naproti němu a viděl jak jeho pád, který mu zvedl koutky úst do pobaveného úsměvu, tak jeho hrůzu, jež se mu kmitla krátce v očích, když poté znovu pohlédl do ohně. Zamrazilo ho z toho pátravého pohledu, který se snažil přijít na kloub nějakého děsivého tajemství.
Ke konci sezení nakonec Wren přemluvil Harryho, aby jim opět něco zazpíval. Nechtěl. Nakonec však spustil. Ostatní hlasy postupně utichaly, až zněl jen ten jeho. Prostoupený tak temným smutkem a palčivou bolestí.
"Ty bys nás všechny rozplakal, Haz," poznamenal tiše do ticha Wren.
Harry mlčky opět zíral do plamene, zaražený z toho, jak moc jim otevřel své srdce, tu hlubokou, přehlubokou studni utrpení.
"Jenom jsem... vzpomínal," zašeptal nepřítomně.
Wren ho jemně chytil za paži. "Vzpomínal? A na co?"
Trhl sebou a podíval se přímo na něj. "Na všechno..."
Potom Harry k údivu všech vyskočil na nohy a utekl do noci.
Třídní se rozhodl všechny rozpustit a Louisovi připomněl, že by měl najít svého bratra.
Ten s povzdechem vstal a klátivým, váhavým krokem vešel do tmy hledat tu ztracenou duši. Blousil táborem, v chatkách postupně zhasínala světla, ale Harry nikde. Pak ho napadlo podívat se do jejich společné chatky, a tam ho taky našel. Seděl na posteli, u zdi, se skrčenýma nohama, které objímal pažemi a zíral do prázdna.
"Haz, co tu děláš?" zeptal se tiše, když vešel a zavřel za sebou dveře.
"Sedím."
Křečovitě se pousmál. "To vidím. Co se stalo?"
Harry se na něj podíval, v očích se mu mihlo pohrdání. "Nic neobvyklého," odpověděl. "To, co se občas stává. Prostě jsem zapomněl... na pár ošklivých věcí. A dnes večer jsem si na ně zase vzpomněl. Nic hrozného."
Přistoupil k posteli a uvažoval, jestli je vhodné, aby si sedl vedlě něho. Daniel by to možná udělal. Jenže on není Daniel...
"A nechceš mi o tom říct?"
Útrpně na něj pohlédl. "Už jsem ti toho řekl dost, nemyslíš?" opáčil pohrdavě. "Tys mi o sobě neřekl nic. Nic, co bych už nevěděl."
Louis si nakonec sedl na svou postel, naproti němu, taky se zády opřel o zeď a prohlížel si ho. Konečně se zdálo, že si Harry vzal rady Lucy k srdci a začal o sebe kapku pečovat. Chodil v čistém oblečení. Upravený. A někdy i učesaný. "Jenže já..." odmlčel se a uhnul očima. "Já vlastně nemám o čem vyprávět, Haz."
"Řekl jsi, že ti někoho připomínám," prohlásil. "Někoho, koho jsi kdysi miloval. Vyprávěj mi o tom člověku."
Zaskočeně na něj pohlédl. "To je rána pod pás. Haz, to jsme si nedomluvili," namítl.
"Já jsem ti taky řekl věci, o kterých jsem předtím s nikým nemluvil," připomněl mu. "Řekl jsem ti o mámě. A o tátovi. I o babičce. Řekl jsem ti.... všechno."
Podezřívavě se na něj podíval. "Všechno?" zeptal se nesouhlasně.
"Všechno důležité," ujistil ho Harry.
Pár minut oba mlčeli. Potom se mladší na své posteli zavrtěl. "Jak se jmenoval?" zeptal se jemně.
Ticho se protahovalo tak dlouho, až si Harry pomyslel, že se odpověď nikdy nedozví.
"Eric. Chodili jsme spolu do školy. Na gympl."
"Rozešli jste se?"
"Vlastně ne," řekl Louis. Hlas se mu zlomil a odmlčel se. "Zjistil, že je nemocný, a že brzo umře. A tak mi řekl, že mě už nemiluje. Jenže já jsem mu nevěřil."
Harry mlčel a čekal. Z očí mu vyklouzly dvě osamocené slzy.
Louis si unaveně vjel rukama do vlasů. Mladší mu neviděl do tváře, jen tušil, že je zbrázděná smutkem, stejně jako jeho srdce. "Nevěřil jsem mu- ani to, že mě nemiluje, ani že že je nemocný. Přistoupil na to a už nikdy o tom nemluvil."
"A co se stalo pak?"
"Zemřel. A s ním všechny sny, které jsem snad kdysi měl. I ta hloupá láska. Všechno. Vlastně i já..." Louisův hlas se vytratil, jen jeho ozvěna pořád ještě visela mezi nimi. Potom vzdychl. "Byl krásný. Moc krásný. Krásnějšího kluka jsem nikdy nepotkal. A měl tak důvěřivé, plaché oči jako ty. Proto mi ho připomínáš."
"Ale já nejsem krásný," namítl tiše Harry.
Louis se usmál. "Když se na mě podíváš, vidím Erica. Vidím jeho oči a mám pocit, že se vrátil zpátky. Jenže odtamtud už není návratu."
Harry se zachvěl. "Ale on se vrátil..." vyklouzlo mu z hrůzou sevřených rtů.
"Kdo? Kdo se vrátil, Haz?"
Ale chvilka, kdy jednou částí své duše Harry trčel v minulosti a nevnímal přítomnost, pominula. Setřásl ze sebe vzpomínky jako rosu z trávy, do které po ránu zabloudí bosé chodidlo. "Přece Daniel... Taky odešel. Myslel jsem, že už navždycky."
Louis se hořce zasmál. "Takže mám ještě naději..." podotkl. "Třeba se Eric jednou vrátí zpátky. Třeba jsi to ty."
Harry prudce vyskočil na nohy. "Půjdu se osprchovat. Už je pozdě. Jsem unavený."
Nakonec se Louis taky vyhrabal na nohy, a šel do druhé sprchy. Cestou se snažil vybavit Erica. A s hrůzou zjistil, že místo jeho krásného obličeje, se mu před očima vtírá jen Harryho tvář připomínající skřítka. Tvář, která měla ke kráse stejně daleko, jako Louis k lásce.
•○•○•○•○
Bouřka začala řádit. Harry se ihned probudil a přitiskl se ke stěně. Bouřka přinášela nebezpečí. Hromy a blesky. Strach křižující oblohu i jeho duši. Strach z plamenů.
Hoří! Babičko, vstávej, hoří...
Najednou Harry stál nad spícím Louisem a zuřivě s ním cloumal. "Vstávej!" křičel, zatímco mu v duších duněl nenávistivý šepot:
Tu už nevzbudíš...
Jako nepříčetný zaryl prsty do Louisova ramene, až vykřikl bolestí a konečně rozlepil oči. "Vstávej!" křičel Harry jako šílenec. "Hoří..."
To už mu zvolna odumíral hlas, popleteně zamrkal očima a uvědomil si, kde je. Pustil Louisovo triko, které mu div neroztrhl, jak ho křečovitě svíral a sesunul se na postel v úlevném pláči.
"Haz, proboha co se stalo?" zíral na něj a vůbec nic nechápal.
Jen zavrtěl hlavou. "Nic. To nic. Promiň." snažil se přestat plakat, ale nedalo se to zastavit.
Louis se po krátkém váhání posadil vedle něj a přece jen si ho přitáhl do náruče. "A teď chci slyšet pravdu," pronesl pomalu. "Co se stalo?"
Cítil, jak se v jeho objetí napjal jako luk, jen vystřelit jedovatý šíp- nelépe do jeho vlastního srde.
"No tak, Haz. Viděsil jsi mě k smrti. A pro nic za nic? To mi chceš namluvit?"
Harry přestal plakat a mrtvě mu visel v náručí. "Chtěl jsem ji zachránit..." hlesl.
Louis se zachvěl děsivou předtuchou. "Koho jsi chtěl zachránit?"
Podíval se na něj zoufale nešťastnýma očima. "Babičku..."
----------
nějaké ohlasy? O:)
