Louis stuhl. "Nechceš mi tvrdit, že jsi vyrůstal v dětském domově, že ne?" nadhodil nejistě. O jeho životě nevěděl vůbec nic. Tušil, že to neměl jednoduché. A že trpěl. Nejen hlady, jak mu prozradil otec.
Soucitně se pousmál. "Ne, to samozřejmě říct nechci."
Odhodlaně se na něj Louis podíval. "Když ti máma umřela a Daniel odešel- s kým jsi tedy žil? S otcem?"
Zábleskl strachu, který se mu mihl v očích, odezněl tak náhle, že Louis pochyboval o tom, jestli se mu to jen nezdálo.
"Ne," odpověděl Harry. "Ten odešel brzy po tom."
"Kam?"
"To nikdo neví. Prostě zmizel."
Louis se nevzdával naděje. A taky poznal, že konečně prolomil hradby Harryho mlčenlivosti. "A co se stalo s tebou? Pokud vím, Daniel odešel z domu v patnácti. Takže tobě bylo v té době nějakých pět let."
"Počítat umíš," ušklíbl se zahořkle. "Ano, mně bylo pět. Jenže to nikoho nezajímalo, víš."
"Haz, co se stalo pak?
Zpříma na něj pohlédl. "Nic. Co by se mělo stát? Zůstal jsem u babičky."
"Celé ty roky tě vychovávala ona?"
Harry se proti své vůli zase vrátil do doby, kdy ho nezahojené jizvy v srdce ještě bolely.
Babičko, proč nemám maminku a tatínka jako ostatní děti?
Máš přece mě, Curly...
Pokusil se uniknout vzpomínkám pomocí hněvu. Vždycky to zabíralo. Tvrdě se Louisovi podíval do očí. "Ona mě nevychovávala," odsekl. "Ona mě milovala..."
A potom se konečně Louisovu ztratil do noci. Zábava kolem nich mezitím skončila. Harry proletěl kolem chatek jako šílený a vběhl do prázdných umýváren, kde ze sebe konečně mohl schodit tu prokletou masku netečnosti, kterou nosil už tak dlouho, až někdy pochyboval o tom, jestli už s ní nesrostl.
Bez svého ochranného zbarvení by se nemohl dostat tak daleko.
Nikdy by nedokázal přežít.
Babičko, cos mi to udělala?
Když za sebou bezpečně zavřel dveře, povolil stavidla jeho sebeovládání a usedavě se rozplakal. Sesul se podél dveří k zemi, skrčil kolena a choval si tvář do klína. Nikomu za celý svůj život neprozradil tolik, jako dnes Louisovi. A vlastně nejen dnes.
Tak zoufale chtěl někam patřit, být součástí někoho, až překročil všechny hranice, které kolem sebe léta stavěl.
Poté co padl první nával pláče a on se zvolna vracel zpět do současnosti, utěšilo ho vědomí, že až na dno se zatím ještě nikdo nepodíval. Na dno jeho černé, zaprodané duše, kterou tak bázlivě ukrýval.
A pokud to bude v jeho silách, nikomu tam nedovolí nahlédnout. Protože to by znamenalo konec. Konec všeho. Nadějí, tajných přání, nesplněných snů i docela obyčejného žití.
Osprchoval se ve studené vodě. Zvyk je železná košile- říkala babička. Měla pravdu. Nějak si na ten přepych pořád nemohl zvyknout. Chlad mu nikdy nevadil. Zvykl si. Ostatně, jak také říkala babička, člověk si zvykne na všechno.
I v tom měla pravdu.
Uběhla určitě hodina, než se odhodlal vyjít ven. Venku panovala tma. Královna bolesti.
Opatrně stiskl kliku a vešel do chatky. Stejně tiše za sebou zavřel a kradl se ke své posteli. Louis ležel na své posteli, tváří do uličky, přivřená víčka utvrdila Harryho ve víře, že spí. Díkybohu.
S povzdechem se podíval do té jeho krásné, dokonalé tváře. Proč kapku té dokonalosti nevložil pod řasy i jemu? V tomhle ohledu se dá říct, že v Harryho případě tou dokonalostí spíš šetřil. Je pravda, že co si vlasy začal pravidelně mýt- dokonce i šamponem, už mu tak splihle nevysely kolem tváře jako provazy neidentifikovatelného stáří a barvy. Zdálo se, že jaksi ožily. Pořád mu je ještě vítr honil neposedně kolem tváře, ale teď to vypadalo docela hezky. Leskly. Voněly. A na povrch se konečně prodrala nesměle nahnědlá, čokoládová barva.
S tělem toho asi už moc neudělá. A obličej? Škoda slov. Ale babička ho vždycky utěšovala, že první pohled padne do hlubin duše. A ty hlubiny otevírají oči.
Máš maminčiny oči, Curly. A máš v nich naději...
