"Dnes večer tě seznámím s Kate," prohlásil Daniel. "Počkám na tebe před domem. Pospěš si prosím tě. Kate nerada čeká."
Harry se najedl a vyšel ze dveří, kde před domem už netrpělivě postával Daniel a mračil se na něj. Ještě přelétl pohledem po mladším bratrovi a nespokojeně sevřel rty. Najednou mu záleželo na tom, aby se Kate Harry líbil. Sám ani nevěděl proč.
Jeli mlčky přes celé město.
Když vystoupili, Harry to nevydržel a zeptal se na to, co mu celou dobu vrtalo hlavou.
"Proč Kate nebydlí s vámi?"
"Protože má svůj dům," odpověděl nepřítomně. "Až se vezmeme, nastěhuju se k ní."
A co bude se mnou?
Dům do kterého ho vedl, stál úplně na kraji města, ve čtvrti tzv. zbohatlíků. Ve dveřích už čekala žena. Vysoká, štíhlá a z dálky i docela hezká, ale když k ní přišli dřív, pochopil Harry, co na ní všem vadí. Zlé oči a uštěpačný úsměv, se kterým si Harryho prohlížela, až mrazily. Ledově chladná tvář by se dala považovat za krásnou, kdyby v ní byl život.
"Zpozdili jste se," prohodila.
Daniel se na ženu usmál tak, jak se na Harryho ještě neusmál. "Tohle je Harry, Kat. Můj bratr."
Vzal Harryho za ruku a postrčil ho dopřdu. "Haz, tohle je Kate."
"Vítám tě," pokynula mu žena, aby ho následoval. Harry úžasem kulil oči, až se zdály větší než ve skutečnosti. Ve skutečnosti se však už nemohl dočkat, až bude doma. Do svého malého, docela obyčejného pokojíčku. Tady se bál čehokoli dotknout a tak nejistě stál uprostřed a zíral a zíral.
Vůbec netušil jak to s touhle nafrněnou ženskou přečká. Už posté zaťal zuby, když mu Kate s mírnou výtkou připomínala, že s ním na dnešní večer nepočítali a tak...
Ble, ble, ble...
Nakonec se ti dva odporoučeli do divadla a jelikož s ním opravdu nepočítali, tak ho vysadili před domem.
Harry postával před brankou a pak, místo aby zamířil dovnitř, vydal se na obchůzku napůl spícím městem. Snažil se nevnímat zimu, neboť nebyl dostatečně oblečený, a bezmyšlenkovitě brouzdal ulicemi, až se zdálo, že cestu domů už nikdy nenajde.
Ale díky svému instinktu, který během let zdokonaloval, se mu správnou ulici po nějaké době podařilo najít. Protáhl se brankou a vzal za kliku u dveří. Nic. Dveře někdo zamkl. S tím se dalo čekat, muselo být už hodně po půlnoci. Sedl si na práh, kolena objal pažemi a hlavu položil na ně.
Mohl tam sedět do rána, kdyby se ten večer Louis nerozhodl uzavřít s Lucy příměří a nepozval ji do kina. Harry seděl na schodech, když zaslech, jak se vracejí a tiše si spolu povídají.
"A hele, někdo nám tu položil dáreček," prohlásil Louis, když ho poznal. "Vstávej, máš rozum? Vždyť nastydneš."
Vstal a ustoupil stranou, aby mohl Louis odemknout. Lucy Harryho starostlivě objala. "Proč si nezazvonil? Thomes se Stephenem zůstali doma, a určitě ani jeden z nich ještě nespí."
Ale Harry neodpověděl.
Ploužil se do schodů a právě když za sebou zavřel nahoře dveře, ozvalo se tiché zaťukání. Daniel?
Vrhl se ke dveřím a rychle je otevřel. Potom zklamaně vzdychl. Stál tam Louis a zaskočeně na něj zíral.
"To byl fofr," odkašlal si rozpačitě. "Můžu dál?"
"Když to musí být," pokrčil Harry lhostejně rameny a ustoupil, aby mohl vejít.
"Vypadáš jako živá mrtvola," prohodil váhavě. "Bylo to tak zlé?"
Zlé... Nikdo netušil, jak hodně zlé to bylo- kdysi. Kdysi si přece přál zemřít. Tak zlé, jako tehdy už to nikdy být nemůže.
"Ne," řekl tedy. "Já jsem se bavil."
"A Kate?"
"Byla... skvělá." Uhnul očima, aby nepoznal, co si myslí doopravdy, ale neošálil ho.
"Mně nemusíš lhát," řekl a prstem mu nadzvedl hlavu, aby se mu musel podívat do očí. "Já to znám."
Chvíli se měřili očima. "Ale kvůli tomu jsem nepřišel."
"A proč teda?" zeptal se udiveně Harry.
"Včera v noci..." polkl a provinile si povzdechl. "Moc si toho nepamatuju. Probudil jsem se a..."
Harry musel potlačit nával veselí. "To je normální, ne? Že se člověk ráno probudí... Horší by bylo, kdyby se neprobudil..."
Jako babička...
Smích ho rázem přešel. Do očí mu vstoupil nečekaný smutek, který Louise na okamžik zaskočil.
"No jo... Jenže já jsem se vzbudil ve tvojí posteli," kousl konečně do otráveného jablka a zašklebil se, jak mu slova zhořkla v ústech.
Harry se na něj díval a pak se mu ho zželelo. "Mně se to taky moc nelíbilo- že ses mi tam roztahoval," řekl. "Zkoušel jsem tě probudit, ale ukázalo se, že je to nadlidský úkol."
"Normálně se mi to nestává..."
"Mně se taky normálně nestává, aby mi v posteli usínali cizí chlapi," mávl Harry otráveně paží. "Ale všechno je jednou poprvé. Hele, jestli máš strach, žes dělal věco, cos neměl, tak buď v klidu. Nevěděl si o světě. Ani o mně."
Louis si ho zamračeně prohlížel. "Bohužel ani o tom, že spím v cizí posteli."
"Tak není co řešit."
"Mrzí mě to."
"Mě ne," Harry neodolal, aby ho nepopíchl.
Louis pochopil, usmál se a pak se rychle rozloučil. Asi nechtěl, aby ho někdo načapal u něj v pokoji- i když tentokrát neležel v jeho posteli.
Za pár okamžiků slyšel Harry na schodech jeho rychlé kroky. Nechápavě zavrtěl hlavou. Najednou to na něj všechno dolehlo. Nové tváře, nový život, nové věci. Tiskl si spánky dlaněmi a přemáhal pláč.
Proč?
Proč to musí být všechno tak složité?
Kdyby se mohl vrátit...
Ale pak si s hrůzou uvědomil, na co myslel. Vrátit se? Zpátky? Ne, to by přece jen raději zemřel...
———————————————————————
Jak jsem slíbila, přidávám :) snad se líbí... byla bych moc ráda, kdybyste mi napsali nějaký komentář... klidně i krátký
a omlouvám se za ty úvozovky... nevím proč ale hází mi je sem nahoru a ne dolu, jak to má být :/
