Harry vyšel do pokoje a úlevou za sebou zavřel dveře. Pohodil tašku s učením vedle postele a sedl si zničeně vedle ní. Vytáhl z ní list papíru. V posledním dubnovém týdnu jejich třídní naplánoval školní výlet- na pět dní. Harry se dřív takových akcí nerad účastnil, ale teď si najednou přál, aby mohl jet.
Daniel se pořád tvářil, že o jeho existenci nemá ani tušení. Když už na něj někde narazil, usmál se- ale ten nepřítomný úsměv Harrymu trhal srdce ještě víc. Semtam s ním prohodil pár slov a to byly okamžiky, ke kterým upínal svou naději. Však on časem pochopí, že mu Harry nepřišel nic vyčítat. Že co se stalo, nedá se odestát a nejlepší je na to zapomenout.
Musíš věřit, Curly. Musíš věřit...
Ale tolik odvahy přece jen neměl. Ještě ne.
Přesto, když odcházel na večeři, vzal složený list papíru do ruky a rozhodl se zkusit své štěstí. Třeba...
Třeba nakonec zjistí, že to vůbec není těžké.
•○•○•○•○
Po večeři než stihl Daniel utéct do svého pokoje, položil před něj Harry list.
"Co je to?" zeptal se zaskočeně. "Něco jsi provedl?"
Zrudl potlačeným rozhořčením. "Ne. Ale pokud chci jet s ostatními na ten výlet, musíš mi to podepsat."
"Na výlet?"
Louis právě vešel do jídelny. "Jo, abych nezapomněl, slíbil jsem třídnímu že s nimi pojedeš. Teda vlastně já. Ale to hravě vysvětlíš."
"Ses zbláznil ne? Já nikam nejedu!"
"Danieli," vložila se do toho Lucy. "Už kvůli Harrymu..."
Nasupeně se jí podíval do tváře. "Ať si to náš krasavec vysvětlí jak umí," pohrdavě na Louise vrhl pohled. "A jestli nechce nic vysvětlovat, tak ať si pro mě za mě jede sám!"
Potom se otočil a rychlím krokem oddupal pryč.
"Nech to na stole," otočila se Lucy k Harrymu, který tam ještě pořád stál, s papírem v ruce, mlčící a bledý, s nepřítomným výrazem v očích. "Neboj, určitě si to nakonec rozmyslí a pojede. Týden je dlouhá doba."
Louis neřekl nic. Chtěl ty dva sblížit, a tohle se mu zdálo jako nejlepší způsob. Místo toho to vypadalo, že docílil pravého opaku. Harry se po něm vyčítavě ohlédl, když odcházel. Chtěl k Harrymu přiskočit a zatřást s ním, ale rozmyslel si to.
Louis zapadl do pokoje a cítil vztek.
Měl zlost na sebe- že se pletl osudu do cesty.
Na Lucy, že si s ním už celé týdny zahrávala jako kočka s myší.
Zlost měl i na Daniela. Nechápal, čemu se tak brání.
Ale největší vztek měl na Harryho.Ten kluk si vůbec nezasloužil, aby se o něj někdo staral. Přesto ho něco nutilo už od prvního okamžiku to dělat. Ačkoli ho štval svou drzostí a neomaleností, zároveň ho i dojímal. Tím, jak vypadal- křehce a zranitelně, i tím, jak se tvářil- odvážně. Poznal, že tu odvahu pouze předstírá, zuřivě, zarputile, tak jako předstíral nezájem o život v tomhle domě.
•○•○•○•○
Když si Harry balil věci na cestu, usmíval se. Při večeři se do něj Stephen nenápadně strefoval peckami z třešní a měl z toho psinu. Nakonec se mu povedlo Harryho rozesmát. Nikdo nechápal, co ho tak pobavilo, když se svůj smích marně snažil schovat za sklenici limonády.
Pak se Stephenovi jedna obzvlášť dobře mířená pecka vysmekla z ruky a spadla Lucy do talíře. Nechápavě se kolem sebe rozhlédla, ale pak se znova sklonila k jídlu.
Stephen mrkl na Harryho a znovu cvrnkl- tenktokrát pecka trefila Louise. Nepřítomně se poškrbal na hrudi a jedl dál.
Když se postupně všichni vytratili z jídelny, ti dva se spustili na kolena a začli sbírat všechny pecky. Pospíchali, aby je nikdo nepřistihl. V tu chvíli ho měl Harry opravdu rád. Za to, že mu na něm záleželo. Alespoň trochu. Rozhodně víc, než na něm kdy komu záleželo.
Kromě babičky.
Harry vlezl pod stůl, aby tam vyšťoural zablouděné pecky. Když za ním vlezl Stephen a s rošťáckým úsměvem ho políbil, drcl se do hlavy.
"Škoda, že nemůžu jet s tebou."
Smutně se na něj Harry koukl. "Jenže nejsi můj bratr."
"To je dobře, ne?" namítl. "Kdybych byl, nesměl bych tě líbat."
Náhle se Harrymu všechny posbírané pecky vysypaly z dlaně. Zíral na mužská chodidla, stojící tiše a výhružně u stolu. Věděl ten u stolu, že tam jsou?
Sice šeptali a vůbec, ale... neexistovala možnost, že by je ten mlčenlivý stín mohl přehlédnout. Po chvíli se ozval Louisův popuzený hlas.
"Čekáte až zahřmí? Nebo až se vrátí ostatní? Mohli by se divit- jako se divím já..."
Nejdřív bojovně vylezl Stephen a pak podal ruku Harrymu aby ho vytáhl na nohy. "No a?" prohodil vyzívavě. "Tak by se divili no."
"Ty sypej nahoru," poručil Louis naštvanému Harrymu. "Na takovéhle věci máš ještě hodně času."
"Co je tobě do toho?" osopil se na něj, místo aby poslechl. "Bude mi sedmnáct, ty pitomče jeden zabedněnej..."
"Krucinál!" zakřičel Louis. "Přestať mi konečně nadávat! Už mám těch tvých drzostí plný zuby, rozumíš? Ještě jednou a uvidíš..."
"Co jako?" nedal se Harry zastrašit. "Vezmeš pásek a ohneš mě přes koleno? Jen to zkus..."
"Víš co mi můžeš," mávl nakonec znechuceně Louis.
Harry se vyškubl Stephenovi, který ho táhnul pryč. "Ne, co jako?" neodpustil si. "To by mě vážně zajímalo."
Ale to už ho Stephen znovu popadl a táhl ho za sebou.
"Pitomče!" křikl ještě Harry za ním. "Pitomče jeden pitomej!"
"Proboha Haz, co to do tebe vjelo?" zašeptal na chodbě Stephen.
"Pořád se mi plete do života. Nesnáším ho. Nesnáším tu jeho aroganci. Kdo si vůbec myslí, že je?" prskal.
Stephen ho dovlekl do Harryho pokoje a s úžasem sledoval Harryho. Náhle krotkého a zakřiknutého.
"Pořád se mi někdo plete do života," zamumlal vyčítavě.
Stephen ho políbil, vášnivě a naléhavě a pak odešel.
A tak si Harry balil věci a usmíval se. Hádku s Louisem dávno zapomněl.
•○•○•○•○
V koupelně se zmateně díval do zrcadla tak dlouho, až se roztřásl zimou. Ne, nezměnil se. Přesto nebyl stejný.
V noci se mu zase zdálo o ohni.
