A protože věděl, že odkládat to nemá smysl, po večeři tiše vklouzl do Danielova pokoje a potmě čekal, až se vrátí z práce.
Oči mu sklouzly na psací stůl, který stál pod oknem. Nejistou rukou zavadil o papíry na stole a odsunul je stranou. Ruka se mu roztřásla, když v ní ucítil rozpraskanou fotografii, zažloutlou a téměř zničenou častým nošením v peněžence. Ve světle lucerny, která stála před domem, si fotku prohlédl, ale už dopředu věděl, co uvidí.
Sebe před dvanácti lety. Oči rozzářené poutí. Babičku, která ho jemně držela za ramena a usmívala se. Jeden z těch šťastných okamžiků, ke kterým vždycky upínal naději. Kvůli kterým stálo za to vydržet a nevzdat to.
Slzy mu už vyschly. Prohlížel si fotku a přemýšlel, proč ji Daniel už dávno nevyhodil. Nic z toho už nebyl pravda. Už nebyl tím chlapečkem s buclatými tvářemi. A v očích by mu štěstí hledal jen blázen. Nebo naivní snílek.
A babička už tu taky nebyla.
Dveře se otevřely a on se přistiženě obrátil, v ruce tu zničenou fotografii. Daniel vešel se sklopenou hlavou, pak rozsvítil. A znehybněl. Dívali se na sebe, bratr s bratrem, už ne dva chlapci, ale muž s mužem.
Harry přestal být dítětem v okamžiku, kdy Daniel odešel. Neprožíval to, co prožívali spolužáci. Obdiv či tajnou lásku, zamilovanost, hříchy mládí a bezstarostné dny plné smíchu. Žil jako muž, který nevěří na zázraky a bere život takový, jaký je. Tvrdý a nelítostný.
Položil fotku zpět. „Takový už nejsem," prohodil do ticha. „Ale ty taky nejsi stejný jako tehdy."
Daniel došel k němu a pohlédl na fotografii. „Jenže já tě takového chtěl mít," přiznal. „Jen tak jsem to mohl vydržet."
„Vrátil by ses ... vůbec někdy?"
„Nejspíš ne..." zašeptal a oči se mu potáhly kalným smutkem. „Chtěl jsem zapomenout. Chtěl jsem... žít."
I když Harry tušil co mu odpoví, zabolelo ho to. Chápal ho. Musel tu uhnívající odnož svého života utnout dřív, než by ho nakazila víc. Ale udělal to pozdě. Nebo to nedotáhl do konce. Kdyby na něj chtěl skutečně zapomenout, zbavil by se i té fotky. Neodpověděl by na dopis. Mohl ho odložit do dětského domova.
A teď je tady.
„Byly chvíle, kdy jsem tě nenáviděl," přiznal mu Harry s přímým pohledem do očí, kde si tu zoufalou nenávist mohl přečíst. „Ale většinu svého života jsem tě miloval. Víc než kohokoli jiného."
Promiň babi...
„Právě toho jsem se bál..." zmučeně vzdychl a přistoupil k bratrovi. „Celý život jen utíkám. Před zodpovědností a výčitkami. Před svou vlastní slabostí."
Harry mu nejistě sáhl na ruku. „Byl jsi ještě kluk. Zničilo by tě to."
Hořce se pousmál. „A tak jsem utekl a nechal tam tebe."
Harry se k němu bázlivě přitiskl. Tak moc toužil po jeho objetí.
„Babička mi všechno vynahradila," zalhal Harry a díval se k zemi. „O tobě jsme moc nemluvili. Ale často mi vyprávěla o mámě."
Cítil, jak se Daniel zachvěl. „Slíbil jsem jí, že se o tebe postarám," řekl nepřítomně. „Ale neudělal jsem to."
Harry se narovnal a podíval se mu do očí. „Myslím, že by to pochopila," prohlásil pevně. „Já jsem to taky pochopil. I když až dnes večer."
„Haz, já..."
„Odpustit musíš hlavně sám sobě. Já už jsem ti odpustil. Já chci taky zapomenout. Taky chci žít. S tebou, Danieli. Aspoň chvíli..."
Pojednou se Daniel zasmál. Krátce, osvobozeně a zároveň rozpačitě. „Máme před sebou ještě celý život, Haz. Zatím jsem se moc nevyznamenal, ale já ti to vynahradím, slibuju. A tentokrát to dodržím..."
A Harry mu věřil. I kdyby nic jiného, tahle chvíle ho přesvědčila o tom, že udělal správně. Teď už klidně může přijít... cokoliv. Třeba i on. Klidně mu dovolí, aby mu zase zničil život. Protože je konečně... volný.
Daniel se ho nevyptával na život, který vedl předtím. Nevyptával se na nic. Ani na babiččinu smrt. Asi potřeboval víc času, než otevře naoko zhojené rány a podívá se, co skrývají. Harry mu chtěl poskytnout tolik času, kolik jen bude chtít. Ale hluboko v srdci tušil, že by bylo lepší, kdyby se některé věci nikdy nedozvěděl.
Mohlo by to znovu poničit to křehké pouto, které konečně navázali. Harry se usmál. Některé věci se stále vracejí. Třeba naděje. Cítil ji všude kolem sebe. Naději na místo v životě, které ho dosud stále míjelo. Naději na lásku...
-------
moc děkuji za vaši aktivitu! hrozně to člověka potěší :)
kdybyste chtěli, na profilu mám nový příběh, překlad 3:00AM (muke) .... byla bych ráda, kdybyste se podívali
