Louis ho najednou objal jednou rukou a zacpal mu pusu tím nejjednodušším způsobem, na který dokázal pomyslet. Zaskočil ho tak úspěšně, že se Harry na nic nevzmohl. A tak zatímco ho Louis líbal, nepřítomně se mu opíral o hruď, oči utápěl v jeho pohledu a marně hledal slova, kterými by ho zastavil. Louis využil své převahy i okamžiku překvapení, přitáhl si ho pohodlněji do náruče a donutil ho otevřít ústa, aby tam mohl vklouznout jazykem a dopřát si splnění jednoho ze svých temných snů.
Tušil, že toho začne za okamžik litovat. Ale v té chvíli nelitoval. Pátral po skrytých pokladech, které v sobě Hary skrýval, zkoumal jeho ústa a ukládal si vše do paměti, každý pocit, který ho sevřel, až se mu zdálo, že ani nemůže dýchat.
Konečně se od něj Louis odtrhl.
„Zbláznil ses," řekl mladší. Ale zdálo se, že mluví někdo jiný. Cizí. Někdo bolavý a zmatený.
„Haz..." zachraptěl. „Já vím, že jsem to neměl dělat. Ani tehdy, ani teď. Ale ty bys mě jinak neposlouchal."
Pořád se na něj Harry díval zmateně. Rozostřeným pohledem se snažil ujasnit si, co k němu cítí, a jestli chyba nevězí spíš v něm samotném. V tom, jak mu přese všechno chtěl věřit...
Louis vytušil, s čím bojuje. „Chci s tebou mluvit o Ericovi," řekl. „Chci ti říct celou pravdu.."
„Ale já to už nechci vědět. Jak poznám, že mi zase nebudeš lhát?"
„Mohl bych? Teď?" zeptal se naléhavě. „Tak málo mě znáš?"
Harry se hořce usmál. „Znám tě pár týdnů. To je příliš krátká doba na to, abych poznal, kdy mluvíš pravdu a kdy ne."
„Teď lžeš ty," obvinil ho. „Sám sobě."
Nedokázal se Louisovi dívat do očí ani odporovat mu. „Tak povídej," vyzval ho tiše. „Řekni mi tu pravdu, když o ni tak stojíš."
Na okamžik si Harry myslel, že si to rozmyslí, ale pak mu v tváři kmitl záchvěv tajné bolesti. „Já stojím o tebe. O to, abys mi věřil. Abychom zase byli přátelé. Nestojím o to, pitvat své svědomí. Ale udělám to. Kvůli tobě, Haz."
Mlčel. Nějakou dobu mlčel i Louis. Potom se zhluboka nadechl.
Dýchej Curly, dýchej... Všechno jednou přebolí...
„Nemusíš," pokusil se ho zastavit Harry. „Kvůli mně ne."
„Tak to udělám kvůli sobě," prohlásil, klidný a rohodný. „Eric byl o dva roky mladší než já. A byl to můj bratr."
Zaznělo to jako rána z děla.
„Bratr?"
Byl přeci jedináček.
„Naši ho adoptovali. Už jako docela velkého, bylo mu tuším dvanáct, když ho přivezli domů. Od první chvíle jsem ho nenáviděl. To víš, znamenal konkurenci. Najednou jsem na tom vrcholu nestál sám. Drápal se tam taky a docela úspěšně. Máma ho milovala a táta ho zbožňoval. Najednou jsem byl ten, co dělá potíže. Dělal jsem je samozřejmě už dřív, ale to se jaksi přehlíželo. Pak přišel on a všechno se změnilo."
Odmlčel se. Vychrlil to ze sebe jako lávu. Jako popel, který ho tolik dusil.
„I já. Dělal jsem mu samozřejmě naschvály, ubližoval mu. A pak mě to najednou přestalo bavit, a zjistil jsem, že ho mám docela rád. Nemiloval jsem ho. Tehdy ještě ne. Ale našel jsem si k němu cestu. Nebo si ji spíš našel on ke mně."
Díval se skrz Harryho a snažil se uchopit vzpomínky, které se mlhavě odrážely právě v Harryho očích.
„Že ho miluju, jsem pochopil, teprve když se jednou nevrátil domů. A tak zatímco za ním naši jezdili do nemocnice, já jsem na něj čekal doma a vymýšlel si důvody, proč tam nemůžu jet s nimi. Nevěřil jsem, že je to tak vážné, jak to vypadalo. Ani naši tomu nevěřili. Jak to dopadlo, to už víš. Umřel. Netrvalo to dlouho, Haz. A já jsem umřel s ním."
Harry nesnesl pohled na něj. Přistoupil k němu a on ho hladově objal. „Láska je potvora. Ukáže se jen na chviličku. A celý zbytek života nás už jen trápí vidinou, která nás oslní a zmizí."
„Eric určitě věděl, že ho máš rád," prohlásil plaše. Cítil, že o tom stále Louis pochybuje.
„Jestli máš Daniela opravdu rád- a já myslím, že máš-, řekni mu to," poradil mu. „Osud těch možností moc nenabízí. Je potřeba je využít. Všechny."
„To přece dělám," namítl a jemně se vyprostil z jeho objetí.
Usmál se. „No vidíš, já taky."
•○•○•○•○
Při cestě zpátky, narazily na kotě. Černé. Než se Harry nadál, přiloudalo se k němu a čumáčkem se mu otřelo o nohu.
„Já už to Danielovi nějak vysvětlím, Haz. Jestli ho chceš, tak si ho vezmi." Prohlásil Louis s úsměvem. „Jaké mu dáš jméno?" zeptal se.
„Jeptiška. Je to ona."
„Jeptiška?" nechápavě na Harryho zíral. „Proč zrovna jeptiška?"
„Vypadá tak."
„Vypadá všelijak. Ale do jeptišky má přece jen daleko. Tak pojď, vyrazíme do boje- a s božím požehnáním ať vyhrajeme." Očividně narážel na jméno, které Harry zvolil.
