„Kdo?"
V očích mu viděl zakolísání- nejistou touhu svěřit se a vědomí, že pokud to udělá, nedopadne to dobře.
„Kdo, Haz?" naléhal. „Kdo se vrátil?"
Užuž Harry otevíral ústa, aby mu své tajemství prozradil. Ale právě v tom nejnemožnějším okamžiku někdo prudce zabušil na dveře. Louis se vztekle nadechl, Harry vytřeštil oči směrem ke dveřím, ty se rozletěly a dovnitř vpadl Stephen.
Od té chvíle, co si vyjasnili city mezi sebou, se z nich stali opět kamarádi. Někdy dal Harrymu přátelskou pusu na tvář, ale tím to končilo. Pokud měl čas, chodil ho dál doučovat. A taky za ním semtam zaběhl, aby se svěřil se štěstím, které prožíval. Ta nečekaná láska, která ho zaskočila, když Harry odjel pryč, mu otevřela oči. Měli se s Harrym rádi, ale nemilovali se.
Jemu se Harry dokonce ani nelíbil, ale něco ho k němu přitahovalo. Teď už věděl, že to byla právě ta náklonnost, která ho svazovala v jeho blízkosti. Ne láska.
„Přišel jsem ti něco ukázat Haz," vychrlil ze sebe, ale pak strnul uprostřed pohybu. Podezřívavě se zadíval na Louisovi ruce, ležící na Harryho ramenou. Nezasvěcenému to mohlo připadat, že se chystali zrovna políbit. Louis sebou přistiženě cukl a stáhl ruce dolů. Ale už bylo pozdě.
Stephen sjel pohrdavým pohledem Louise. „Myslel jsem, že chodíš se ségrou," poznamenal kousavě. „Ta bude asi překvapená, až ji řeknu, co jsem tady viděl."
Louis se vymrštil na nohy, ale pak se ovládl. „Vypadni," ucedil zuřivě. „Hned."
„Abys mohl pokračovat? Že se nestydíš."
Konečně se Harry vzmohl na slovo. „Stephene, to není tak, jak jsi myslíš..." koktal rozpačitě, bílý jako stěna.
Stephen přistoupil k posteli a vytáhl Harryho prudce na nohy. Potom ho jednou rukou objal. Na Louise se z jeho očí díval nesmiřitelný nepřítel. „Jestli nechceš, aby se to dozvěděl Daniel, tak se odtud vypaříš a necháš ho na pokoji. Je mi z tebe zle. Hodně, hodně zle."
Louis otevřel pusu, ale pak mávl rukou. „Bože, ty jsi pitomec," utrousil, než za sebou naštvaně práskl dveřmi a seběhl ze schodů.
Stephen pustil Harryho z objetí a zatřásl s ním. „Co tě to napadlo? Jako bys ho neznal... I za těch pár týdnů, co tu bydlíš, jsi přece musel přijít na to, jakej je."
„Ale on nechtěl-" pokusil se namítnout, ovšem větu se mu dokončit nepodařilo. Stephen mu skočil do řeči.
„Možná si myslíš, že nechtěl. Podle tebe jsem to nechtěl ani já. Jenže já jsem to chtěl, Haz. Předtím. Však víš. A on to chce taky. Viděl jsem to na něm. Možná to ještě neudělal, ale kdyby to stihl, tak by to zkusil, věř mi."
„Má rád Lucy, ne mě," namítl suše.
Stephen se ušklíbl. „S Lucy spí. Rád ji ale nemá. No možná ji má rád. Ale ne dost. Nikoho nemiloval dost na to, aby s ním zůstal. A stejně si myslím, že nikoho ještě nemiloval- doopravdy."
„Křivdíš mu," řekl tiše. „Erica miloval."
„To možná namluvil tobě," prohlásil neústupně. „A taky ti možná řekl, že mu ho připomínáš."
Harry zbledl tak, až se Stephen bál, že omdlí. Neměl k tomu dost daleko. Steph poznal, že se trefil. „On ti to doopravdy vykládal, co?" zeptal se tiše.
Nemusel odpovídat. Stačil pohled na něj. Jeho tvář zprůsvitněla jako papír. Rysy zešpičatěly. Přitiskl ho k sobě.
„Haz, tohle jsem nechtěl. Asi je lepší spálit se hned než později. Rychleji se to zahojí. Věř mi. Já tě mám rád." Hladil Harryho po vlasech. Srdce mu usedalo. „Myslím, že bych se do tebe dokázal zamilovat snadno. Jenže ty do mě asi ne. A tak jsem vycouval, dokud byl čas. Teď mě to mrzí."
Harry se konečně v jeho náručí zavrtěl. „Jsi hodný. Ale máš pravdu. Nefungovalo by to. Já nedokážu milovat nikoho. Jsem stejný jako Louis."
Stephen na něj otřeseně koukl. „To není pravda, Haz," namítl. „A ty to víš. Celé ty roky jsi miloval Daniela. Musel jsi ho milovat, když jsi na něj nikdy nezapomněl."
Harry se otřásl chladem. Potom se mu zpříma podíval do očí. „Myslím, že jsem ho víc nenáviděl, než miloval," řekl. „Odešel a mě tam nechal."
„Už je to dávno. Odpusť mu už konečně. Vždyť čeká jenom na to."
Usedavě se rozplakal. „Jak to můžeš vědět?"
„Vím to, každý to tu ví. Nikdy o tobě nemluvil. Stydí se. Sám nepřijde. Musíš přijít ty za ním."
Nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Já jsem přeci přišel. Jsem tady a všechno je stejné jako dřív. Utíká pryč, jen mě zahlédne někde poblíž."
Stephen vzdychl. „Když přišel ten dopis, tak se zavřel v pokoji. Byl tam tak dlouho, až Lucy dostala strach a tak tam poslala mě. On stál zády ke dveřím, neslyšel mě. Díval se z okna, v ruce ten dopis. A já blbec jsem zakašlal- jen abych něco udělal. Otočil se a... brečel, Haz. Celou tu dobu brečel. Měl úplně červený oči. Díval se na mě jako by mě ani nepoznal. Vypařil jsem se a Lucy jsem řekl, že usnul."
Po krátké odmlce ještě dodal: „Myslím, že vůbec neví, že jsem tam tenkrát byl."
„Ty ho máš hodně rád, viď?" zeptal se tiše Harry.
„Asi víc, než vlastního bráchu. Hrozný, co?"
Neodpověděl mu. Přistoupil k oknu a díval se do zahrady. Zase svého bratra poznal z jiné stránky. Možná měl Stephen pravdu. Vlastně to Harry napůl vzdal, když se mu začal Daniel vyhýbat. Žil si svým životem, chodil do školy, učil se se Stephenem, povídal si s Lucy a s Thomasem a snažil se zapomenout na nezapomenutelný polibek, kterým ho Louis odsoudil do trvalého zmatku.
Chyběli mu ty večery, kdy si povídali jako staří kamarádi. Chybělo mu škádlení, jeho blízkost, který vyprchávala čím dál rychleji, protože poslední dobou měl oči jen pro Lucy. Bolelo ho, když se u večeře díval jak ji svádí, jak ji zlobí u snídaně nebo při zalévání záhonů. Točil se kolem Lucy jako zamilovaný student, ale Harry si povšiml, že většinou to dělá podvědomě jako by to měl nacvičené. Díval se na Lucy a zároveň jako by zíral skrze ni.
Asi by měl Louise ponechat svému osudu a začít se konečně věnovat tomu, kvůli čemu sem přišel. Daniel. Moc času mu už nezbývá. Musí dát všechno do pořádku, než odejde. Musí se smířit s bratrem a, ano, musí mu odpustit. Až se zahojí jizva v jeho srdci, tak se možná zahojí i Harryho jizvy...
