Vlak uháněl po kolejích a drncal si svoji stejnoměrnou písničku. Člověk by se tím dal ukolébat do snění raz dva. Za oknem se míhala nepokojná krajina. Měnila svou tvář úměrně tomu, jak vlak nenápadně zvyšoval či snižoval rychlost.
Pršelo. Jemně mžilo a kapky se rozstříkávaly na skle jako zbloudilé slzy nebeských víl, které naříkají nad lidskými osudy. Mraky potáhly svou tmavou, nevlídnou tváří celou oblohu. Kam až dohlédl, mračily se na něj. Ani jemu nebylo moc do smíchu.
Harry seděl v kupé sám, ostatní cestující vystoupili na předešlé zastávce a nikdo další nepřistoupil. Díval se na neznámou krajinu a cítil se prázdný. Dlouho mu trvalo, než přišel na nejvhodnější slovo, které by jeho pocity vystihlo co nejvhodněji. Prázdnota. Ano, to bylo to pravé slovo. Prázdná nádoba, vnějšek bez vnitřku.
Když se tak díval na svůj matný odraz, který se rozpíjel na okně, pomyslel si, že vnější podoba je stejně nezajímavá a fádní, jako celý jeho život. Už pár dní se nacházel ve zdánlivém klidu, ve vzduchoprázdnu, které vytěsnilo všechny jeho vzpomínky. Ty hezké, hřejivé i ty hrozné, na které chtěl zapomenout. S pomocí téhle podivné apatie, se mu to docela dařilo. Nevzpomínal si. Dokonce ani na to, jak vypadá jeho bratr.
Kdy ho viděl naposledy? Ani to si nepamatoval. Všechno se stalo tak dávno... Tak dávno. Mlčky zíral z okna a otřásl se. Nikdy se ho nepokusil najít. Nepsal mu. Nezavolal. Jako by ani neexistoval. A teď u něj má bydlet.
Zajímalo by ho, jak se tvářil, když mu to oznámili. Zajímalo ho i to, jak se jim podařilo ho vůbec vypátrat. Vždyť on sám se o to pokoušel už řadu let, a nikdy se mu to nepovedlo.
Protože, na rozdíl od něj, Harry na něj myslet nepřestal. Zapomněl spoustu věcí- jeho tvář, barvu vlasů, očí, to, kolik mu je let. Ale nezapomněl na něj. V jeho srdci měl pořád své místo. Harry o něj pečoval, hýčkal ho a hlídal, aby se tam jednou mohl vrátit. Nepochyboval, že se jednou vrátí. Že se vrátí pro něj.
Ale nakonec to jako obvykle dopadlo úplně jinak. Netušil, co si myslím o tom, že ho teď bude mít pár let na krku. Cizího kluka, kterého možná ani nepozná. Vždyť za pár týdnů mu bude sedmnáct. Tolik let se neviděli. Tolik vody uběhlo v potoce za jejich zahradou. A co slz se mezitím naplakali nebeské víly.
Jediným člověkem, který držel v ruce klíč od jeho srce, byla babička.
Harrymu se proti jeho vůli zamžily oči. Vztekle si utřel oči do umouněného rukávu své jediné mikiny, kterou pro sebe zachránil. Zamračil se a stiskl pevně rty k sobě. Ustojí to. Vždycky to ustál. A teď už o nic nejde. Všechno zlé je pryč. Už se nemusí bát. Teď už se nemusí bát vůbec ničeho. Jede přece domů.
Do skutečného, vzdáleného domova. Nic lepšího ho nemohlo potkat. Asi je dobře, že to tak dopadlo.
Provinile zavřel oči a snažil se v sobě překonat nával bláznivého štěstí.
Promiň babi. Tohle jsem přece nechtěl. Takhle ne. Ty to víš, viď že jo?
Vlak se skřípěním brzd vjel na nádraží. Harry s vytřeštěnýma očima rozechvěle vyskočil a vyklonil se z okna, aby si přečetl název stanice. Srdce mu začalo splašeně bít. Náhle měl pocit že nemůže dýchat.
Tak jo klid. Je tady. Všechno dobře dopadne.
Když vystupoval z vlaku, vypadal jako kterýkoli jiný chlapec. Mírně zvědavý, mírně nad věcí, mírně znechucený. Sám sebou, tím, co se stalo, co přijde...
Rozhlížel se. V dopise stálo, že na něj Daniel bude čekat na nádraží. Znovu se ujistil, že vystoupil správně. Že se skutečně ocitl v cíli. V cíli svých snů a nadějí. Nakopl okopanou teniskou kámen a ten přeletěl přes nedaleký trávník a přistál na štěrkové cestičce, po které přicházel zhruba pětadvacetiletý muž. Alespoň si myslel, že tak pětadvacetiletí vypadají. Vůbec neměl ponětí o věku mužů od dvaceti výš.
Pozorně se mu zadíval do tváře, ale i když na něj doslova nevychovaně zíral, nemohl s určitostí říct nic víc než to, že je hezký. Až moc krásný. Mohl by jeho bratr vypadat až tak nadpozemsky přitažlivě?
Tváře mu polila červeň a on rozpačitě sklopil oči. Ale stihl si všimnout, že má uhraničivé, modré a veselím podbarvené oči, rovné hnědé vlasy, které mu povlávaly kolem souměrně hezké tváře s výrazem, jenž dával najevo, že dobře ví, jak na okolí působí.
„Daniele?" zašeptal téměř neslyšně Harry a popošel blíž k němu, zoufale si uvědomujíc své čtrnáct dní nemyté vlasy, umaštěnou mikinu, ne zrovna čistou tvář, rozedrané kalhoty, rozpadající se tenisky.
Konečně se k Harrymu přiblížil téměř na dotek. Zastavil se, prohlížel si ho a usmíval se.
Je to on!
Vůbec nepočítal s tím, že mu selžou nervy. Než si stihl uvědomit, co dělá, už mu ležel v náručí, tiskl se k němu jako rozčepýřený vrabec, vlastně ho Harry donutil, aby ho objal taky on to kupodivu udělal rád.
Určitě nebude litovat. Už nikdy ničeho, Ani toho, že se narodil. I když po celých skoro sedmnáct let nedělal nic jiného než právě to.
„Danieli.." hlesl po době, která mu připadala jako věčnost, ale ve skutečnosti uběhlo jen pár minut. „Jak jsi mě poznal?"
Starší ho od sebe nepatrně odtáhl, aby mu viděl do obličeje. Pokrčil rameny a nadzvedl mírně obočí, když rozpačitě přiznával krutou pravdu.
„Nepoznal jsem tě. Vlastně jsem tu jaksi omylem."
Harry se na něj nechápavě zadíval a ostražitě se mu vytrhl z obětí. „Jak omylem? Napsal jsi mi, že tu na mě počkáš..."
Náhle za Harryhozády zahlédl pohyb a jeho oči se opět usmály, rty se mu zvlnily do smyslného úsměvu plného příslibů, lhostejně od sebe Harryho odstrčil a vykročil vstříc nádherné dívce jen o málo starší než byl sám Harry.
„Nazdar Lucy," pozdravil ji a pak, jako by si uvědomil, že na něj Harry pořád vytřeštěně zírá, zatímco dívku nenuceně objal, se k němu znovu otočil.
„Já totiž nejsem Daniel, víš?" prohodil pořád ještě s tím nádechem pobavení, kterému teprve teď Harry začínal rozumět. Musel se královsky bavit. Cizí kluk mu ochotně skočí do náruče, doslova se na něj vrhne div ho nezasype polibky. Kdyby Harry vypadal trošku k světu, určitě by si to ten neřád hezky užíval.
---------------
Takže hola hou, po delší době opět tu! :) budu ráda za nějaké ohlasy a doufám, že se chytne tolik jako HCYLM, jelikož je to na podobné brdo
