Cítil, jak mu v krku narostl obrovský balvan. "Vždyť je to jen kámen. Úplně obyčejný šutr." zašeptal.
Harry si od něj nesměle vzal kamínek zase zpátky. "Pro mě ne," opáčil tiše.
Jak by mohl pochopit, že v tom kameni schoval svou naději? Že v něm skrýval vzpomínku na toho, kdo jí ho daroval? Že se ten kámen stal jeho součástí, téměř jako by část jeho tvrdé duše vrostla do Harryho srdce?
"Slíbils mi, že se pro mě vrátíš..."
Daniel sebou trhl, jako by dostal ránu elektrickým proudem. Slíbil? Bůhví co všechno během svého života lidem nasliboval... Ucukl očima, jako by se popálil a lhostejně pokrčil rameny.
"Už je to dlouho. Nevzpomínám si." Ale jeho oči ho nakonec usvědčily ze lži. Když se na Harryho znovu odvážil pohlédnout, poznal, že si vzpomíná.
Na všechno...
"Ale na mě... na mě si vzpomínáš, viď?" zadrhl se mu hlas a pracně hledal slova, aby je poskládal do vět. Upíral na něj ty své žalostné oči a snažil se překonat slabost kolem žaludku, která ho ani na okamžik neopouštěla od doby, co vkročil do dveří.
Daniel zíral do těch očí a věděl, že je konec. Po všech těch letech to najednou všechno skončilo. Utíkal marně. Minulost ho přece jen dostihla.
Cítil tíhu, která ho nikdy neopustila. Zbaběle utekl a Harryho ponechal svému osudu. Ale kdyby to neudělal, stal by se z něj stejný přízrak, jaký se stal z jeho malého bratra.
A on se chtěl zachránit. Chtěl žít. Někde daleko. Daleko od Harryho, od probdělých nocí a od výčitek svědomí. A na pár let se mu to i podařilo. Ale teď je najednou všechno zpátky.
Jeho bratr nakráčel do jeho života jako rozbouřené moře a převrátil ho naruby. Tohle Kate nikdy nepochopí.
Setřásl ze sebe vzpomínky a mlčky přikývl. Jasně že si vzpomínal. Na jeho oči se prostě nedalo zapomenout. Nepřestaly ho nikdy pronásledovat. Zíraly na něj během dne i noci. Vyčítavě a smutně, s nadějí, která ho popuzovala.
"To víš, že si vzpomínám, Haz," řekl tiše.
Tehdy se Harry konečně rozplakal. Slzy mu neslyšně stékaly po tvářích jako potůčky léčivého pramene. V jeho životě existoval jediný člověk, který mu říkal Haz.
Jen jediný...
Vrhl se mu do náruče. "Danieli!"
Po chvilkovém váhání ho rozpačitě objal taky a konejšivě pohladil po vlasech. "No tak, Haz, nebreč. Nějak se s tím životem porveme, co říkáš?"
Horečně se k Danielovi tiskl a slzami mu máčel košili na prsou. Ztrácel se v jeho medvědím objetí jako malý chlapeček. Daniel se ho bál sevřít silněji, už proto, že měl pocit, že by se mu v náručí rozplynul.
"No tak, Haz..." opakoval zoufale, znovu a znovu, dokud se neuklidnil.
Za nějakou dobu sešli po schodech do jídelny.
Daniel se rozhodně postavil do jejího středu a očima přejížděl po svých přátelích. Najednou měl pocit, že mu život zbrkle začal ujíždět pod nohama jako rozjetý vlak, z něhož už nemá možnost vystoupit.
Louis se otočil od okna a pátravě si ty dva prohlédl. "Tak co, je to on?" zeptal se nakonec neomaleně.
Daniel se zamračil. "O tom vůbec nepochybuju, kamaráde," utrhl se na něj.
Louis pokrčil rameny. Lucy se vmísila do hovoru, aby předešla hádce.
"Vždyť je Danielovi podobný," prohlásila přesvědčivě. "Copak ty sis toho nevšiml?"
"Já ano," připustil Louis."I když pod tím nánosem špíny by ho stěží poznala vlastní matka..."
"Zavři hubu, kreténe!" zařval Daniel vztekle dřív, než slova dozněla. "Nemá žádnou mámu! Nikdy žádnou neměl..."
Louis si asi uvědomil, že řekl něco, co neměl, protože zbělel jako křídový papír.
Usadili se beze slova ke stolu a Lucy s Thomasem začali servírovat mírně vychladlou polévku. Nic nedopadlo tak, jak plánovali. Daniel vstal a vzal do ruky připravenou skledničku s vyšumělým šampaňským. "Tak na ten tvůj dnešní den," pronesl váhavě směrem ke Stephenovi.
"Na tvých mladých devatenáct," přidal se pobaveně Louis. "Kdeže ty časy jsou..."
Lucy se k nim připojila a natáhla se pro svou skleničku. "A na Harryho," dodala. "Ať se mu tu líbí."
Potom se pustili do jídla. Harry opatrně uchopil lžíci a hladově zhltal polévku. Sotva však polkl poslední lžíci, žaludek mu udělal kotrmelec a málem se pozvracel. Se zoufalstvím zíral, jak mu Lucy vyměnila talíř a servíruje mu zapečené brambory a kuře.
Věděl, že už nedokáže polknout ani sousto.
Oběd se pro něj stal nekonečným utrpením. Předstíral že jí a přitom jen přesouval brambory z jednoho konce talíře na druhý. Když Lucy nechápavě civěla na jeho plný talíř, Harry s provinilým úsměvem pokrčil rameny.
"Promiň. Už vážně nemůžu."
Pokud chtěla Lucy něco namítnout, nakonec to neudělala a odnesla nádobí do dřezu.
Daniel měl dost práce s vlastními myšlenkami, než aby se staral o to, jak (a jestli vůbec), jeho bratr jí. Ale Louis ho potají už nějaký čas pozoroval a všiml si jeho přesunů s jídlem i toho, jak přemáhal návaly nevolnosti po celou dobu, co zasedli k jídlu.
Stephen se pořád tvářil stejně nadutě a přehlížel ho s okázalou nápaditostí.
Kdyby se ještě Harry uměl usmát, připadalo by to kudrnatému chlapci k smíchu. Takhle se semtam ušklíbl, aby mu dal najevo, že ho prokoukl, a že mu je srdečně jedno, co si o něm myslí.
Thomas si hleděl svého talíře a jen občas k Harrymu zalétl jeho zádumčivý, zkoumavý pohled..
———————-
hrozně se omlouvám že to trvalo tak dlouho! snad se líbilo budu ráda za hvězdičky a i nějaký komentář (:
btw. obrázek Stephena
