O pár týdnů později...
Čekal na Harryho před školou. Ten už z dálky ucítil ten
nezaměnitelný zápach, jako ho pokaždé provázel. Nohy Harrymu samy vrostly do země, takže zůstal stát na chodníku jako socha, mrtvý a neživý, takový, jakého ho znávala jen babička a on. Spolužáci Harryho minuli a rozprchli se.
Když se přesvědčil, že nikde není živá duše, přešel šoupavým, potácivým krokem silnici, a přistoupil ke kudrnatému chlapci.
Harry polkl a oči se mu zvětšily potlačovanou hrůzou. Na tuhle chvíli čekal od té doby, co zjistil, že se mu někdo hrabal v šuplíku a sebral obálku s penězi, které tam podvědomě schoval- místo aby si za ně koupil stravenky na obědy. Přece jen asi už tehdy tušil, že ho nenechá utéct.
Ale jak ho našel?
Jak se sem dostal?
Jak to, že přežil?
Jeho výsměšná tvář, zbrázděná jizvami a popáleninami, hovořila jasně. Přišel, aby si vzal, co mu patřilo. Harryho.
Harry zíral na jeho zkřivené tělo, na nohu, kterou těžce vlekl za sebou, na silné ruce a tiché šílenství, které se mu usadilo v očích- před kolika lety? To byl ještě Harry malý. Ten, kdo se se k němu šouravým krokem šinul tenkrát křičel. Potom už nikdy.
Pak už se jenom smál.
Hadry, do kterých se zabalil, páchly alkoholem, cigaretami a něčím těžko popsatelným. Harry se pokusil nedat najevo, jak se mu obrátil žaludek, když k němu přistoupil tak blízko, až se málem tím smradem zalkl. Zajel Harrymu svou rukou do vlasů a pocuchal je- téměř něžně. Ale Harry věděl, co to ve skutečnosti znamená. Chtěl peníze.
"Nemám ani vindru," oznámil chlapci. "Těch prachů sis neulil moc. Zkus se tam porozhlídnout líp, to ti povídám. Počkám tu zase zítra. A nemysli si, že mi zase utečeš. Tentokrát už ne."
Harry se sesypal, až když zmizel za rohem. Sesunul se na trávník, a zoufale se rozbrečel. Nezáleželo mu na tom, že si někdo pomyslí, že se zbláznil. Teď už doopravdy na ničem nezáleželo. Všechna jeho snaha byla na nic. Díky Stephenovi si opravil známku z češtiny a z dějepisu. I v matematice dělal pokroky, takže by možná příští rok mohl usilovat o trojku. Ale teď...
Když se ho dotkly čísi ruce a pokusily se ho zvednout ze země, začal nepříčetně křičet.
Křič, Curly, křič...
"Proboha Haz, co to vyvádíš?" zařval Louis, když ho Harry kousl do ruky a zároveň kopl do lýtka.
Jeho hlas na něj zapůsobil jako ledová sprcha. Přestal ječet. Přestal se bránit. Přestal dokonce i dýchat. Jen na něj tupě zíral. "Co tady děláš?" hlesl s tak očividnou úlevou, kterou se ani nesnažil potlačit.
"Snad co ty tady děláš, ne?" opáčil Louis a třel si dlaň, do které ho kousl. "To už je po druhý. Asi si to začnu brát osobně," pokusil se zažertovat.
Ale Harry se nedokázal usmát. Jen na něj zíral jako na svatý obrázek. Nejistě do něj Louis dloubl. "Žiješ ještě, nebo se mi to už jenom zdá?"
Konečně se probral. "Chtěl bych jít domů," zašeptal žalostně. "Chtěl bych domů..."
Louis ho vzal za ruku jako malého chlapečka a pevně ho držel. Když se však přiblížili k domu, všiml si, že Harry zastavuje, rozhlíží se a nejistě těká pohledem kolem.
Ale své otázky si nechal zatím pro sebe. Nahoře v patře ho strčil do koupelny. "Opláchni si obličej," doporučil mu. "Jinak každý pozná, že si brečel." Řekl mu Louis a zavřel za ním dveře.
Sklonil se nad umyvadlem a dlouho si pod tekoucí vodou drhl obličej, až ho měl červený nejen od pláče. S beznadějným zoufalstvím se prohlížel v zrcadle. Ve zrudlém obličeji mu naskákaly bílé skvrny. Celek vypadal prostě úchvatně.
Dveře otevíral s obezřetnou opatrností- nepřál si, aby ho někdo viděl. Vyběhl schody do podkroví a vpadl do pokoje. Louis stál hned za dveřmi, málem by začal Harry zase ječet. Ale Louis to předpokládal a včas mu zakryl dlaní ústa.
"To jsem já, Haz," zašeptal, než ho pustil a zavřel za nima dveře.
Sedli si na postel. "A teď mi povíš, co se doopravdy stalo. Chci vědět všechno, Haz. Všechno."
Harry se na něj roztřeseně díval. Louisova tvář se mu před očima rozpíjela a on si opožděně uvědomil, že zase brečí.
"Vrátil se," zašeptal nezvučně. "On se vrátil..."
------------------------------
hmm tak co na tuhle kapitolu říkáte?
