Harry dorazil ke škole mezi posledními. Učitel ho neptrpělivě vyhlížel, ale když spatřil, že jde sám, znejistěl. Potom však zabloudil očima za jeho záda, kde se zpoza rohu vyhoupl stín a přátelsky kývl. Harry se zmateně ohlédl. A zůstal stát na místě, jako by zamrzl. Blížil se k němu Louis, tvář nesmiřitelně nepřátelskou a uzavřenou. Harry se nevzmohl na slovo ani když ho Louis popadl za paži a dovlekl ho ty zbývající dva metry k ostatním.
"Tak jsme tady," oznámil třídnímu učiteli. "Můžeme vyrazit." Pak se ohlédl na Harryho. "Ani slovo, rozumíš?" sykl na něj, když poznal, že se chystá otevřít pusu. "Když něco slibuju, vždycky to dodržím. To si zapiš za uši. Odteď jsem tvůj brácha. A ty se budeš chovat jako hodnej bratříček."
Harry úžasem jen naprázdno polkl. Potom ze sebe s námahou vypravil: "Co si jako myslíš, že děláš?"
"Zachraňuju tenhle přihlouplej výšlap, chlapečku. A taky tebe. I když ty si to zatím odmítáš připustit."
Harry se od něj navztekaně odvrátil a větší část na nádraží ho okázale ignoroval. Louis si ho nevšímal. Stačila mu jistota, že ho nepotopí. Těžko by tomu klukovi, co si vpředu hrál na učitele, vysvětloval, co tady dělá a proč se vydává za někoho, kým ve skutečnosti není, a ani nechce být.
Ve vlaku si Harry sedl, co mohl nejdál od něj a celou cestu zíral z okna.
Drobně mrholilo.
Prší, babičko.
Kdepak, Curly, to jenom nahoře v nebi pláčou víly...
Tajně si hřbetem ruky, o kterou si opíral tvář, setřel zbloudilou slzu. Nikdo nemusí vědět, že víly nepláčou samy. Neprolité slzy ho tlačily za víčky a on je nutil, aby tam zůstaly.
Přes všechnu jeho snahu ho zrovna v tom okamžiku, kdy si nenápadně stíral slzu, viděl Louis, který ho ze vzdáleného konce vagonu pozoroval. Zamračil se. Možná se do toho přece jen neměl plést....
•○•○•○•○
Kousek za městem, kde vystoupili, je učitel rozdělil na dvě menší skupinky. Harryho, k jeho znechucení, přidělil Louisovi. Jejich skupinky mimo něj tvořilo ještě pět děvčat a čtyři kluci.
Harry se roztrpčeně ploužil za skupinkou spolužáků, ke kterým prostě nezapadl- ale nestěžoval si, kterou vedl Louis.
Během tří hodin měli dorazit do tábora, kde bylo zajištěno spaní v chatkách.
Louis určil směr cesty, a netrpělivě se po Harrym ohlédl. Jako jediný zdržoval a zdálo se, že to dělá schválně.
"Krucinál, Harry, pohni sebou!" zakřičel, když ani na prosby nereagoval. "Nebo tě tu nechám..."
Harry lhostejně pokrčil rameny. Louis se k němu nasupeně vrátil. "Stojí ti to za to?" zeptal se. "Kazit si výlet hloupými trucy?"
"Tak jako tak je zkaženej!" ucedil vzpurně. "Zkazil jsi ho ty, jestli si vzpomínáš."
"Musíš se se mnou pořád hádat?" zeptal se pojednou mírně a Harry na něj užasle pohlédl.
"Já se nehádám," namítl, náhle nejistý sám sebou.
"Ale hádáš. Pořád. Zrovna teď se hádáš," řekl. "Pojď, prosím tě, a tvař se trošku jako normální kluk."
"Já přece jsem normální kluk..."
Louis se mu pevně podíval do očí. "Tak mi to dokaž."
Pár vteřin se navzájem měřily očima, ale pak to Harry vzdal. "Tak se dívej," prohlásil nakonec.
Dívej se, babičko...
Popoběhl, aby dohnal ostatní. Sice nedokázal tak úplně zapomenout na to, jakému ho vystavil ponížení, když ho nechal napospas tomu starému, zvědavému doktorovi, ale na druhou stranu... Když tak o něm přemýšlel, neustále ho překvapoval. Proč chtěl mermomocí napravit chybu, které se dopustil Daniel? Proč se mu pokoušel vynahradit to, co mu vlastní bratr odmítl dát?
Pobaveně sledoval pokusy spolužaček zapůsobit na 'jeho' bratra, a usmíval se. Dobře věděl, že ho to přivádí k zoufalství. Jen ať se zapotí. Ono mu to neublíží.
Louis odrážel nedokonalé pokusy o flirt. Ale vysilovalo ho to. Když po Harrym vrhl nejméně posté zmučený pohled, ve kterém spatřil prosbu o záchranu, konečně se nad ním slitoval. Zaujal místo po Louisově boku a tím odradil spolužáky od jakýchkoli pokusů. Nakonec si mohl Louis vydechnout.
"Nechal bys mě usmažit ve vlastní šťávě, co?" nadhodil zamračeně.
"Docela rád," přiznal nestoudně. "Ale co bychom si bez tebe počali," dodal s úsměvem.
Zničeně si vzdychl. "Holky ztrápený."
"Jsi zkrátka v kurzu," podotkl lhostejně. "Tak co se divíš?"
"Ke spokojenosti by mi stačilo, kdybych stoupl v kurzu u Lucy," pronesl zamyšleně. "Ale to asi nehrozí. Alespoň ne hned."
"Líbí se ti?" zeptal se Harry. "Myslím Lucy..."
"Nejspíš jo, nemyslíš? Jinak bych o ni nestál."
"A proč?"
Tázavě se na něj podíval. "Proč co?"
"No- proč se ti líbí," zopakoval otázku. "Proč se ti líbí zrovna Lucy..."
Na okamžik se zamyslel. "Proč? Já vlastně ani nevím. Vyloupla se z ní nádherná holka. Tak asi proto."
"A není to málo?"
Louis se zastavil, aby zkontroloval podle mapy, jestli jdou správně. Potom pokračoval v cestě a snažil se najít vhodnou odpověď. "Málo? Někdy je málo víc než moc. Někdy chce člověk od života tolik, že nakonec nedostane nic. Ale když naopak chceš jen trochu, dostaneš víc, než čekáš," řekl zamyšleně. "I když, abych pravdu řekl, já jsem od života zatím nic moc nechtěl."
Harry si ho udiveně prohlížel. "Chceš přece Lucy, ne?"
"To jo. Ale jen na chvíli." Potom se na něj káravě podíval. "Ale Lucy to neříkej. Ženský chtějí všechno napořád. Jenže nic netrvá věčně."
"Třeba je Lucy ta pravá. Jenom to nevíš."
"Třeba," připustil. A pak se zasmál. "Ale třeba jsi to ty. Hele, láska je moc složitá. Je snadnější nebrat ji příliš vážně. Jinak to člověka zlomí."
"Říkáš to, jako bys věděl, o čem mluvíš," podivil se upřímně.
Louis se podíval kamsi za něj. Skrz les, kterým zrovna procházeli. Skrz srdce, které něco takového nemohlo pochopit. "Možná vím," zamumlal tiše. "Kdo ví..."
Kdo to ví babičko?
Jen ty, Curly. Umíš udržet tajemství?
---------------------------------
Hmm sama se divím, že mi to přidávání zatím tak hezky podle plánu jde ((:
Doufám že se kapitolka líbila, teď budeme mít týden jenom s nimi
Blížíme se ke 2k přečtení, a já jsem za to moc vděčná, děkuji :')
Rozhodla jsem se, že každých půl k přečtení přidám double update takže se dnes těšte ještě na jeden díl ! :)
miluju vás
