Šli mlčky až po chvíli to Harry nevydržel. "A co ještě chceš?" vyhrkl. "Kromě Lucy samozřejmě..."
Louis přehnaně těžce vzdychl. "Ty mě zničíš. Znáš to příslový, že kdo je zvědavý, bude brzo starý? Ty zestárneš natotata..."
"Já už starý jsem," prohlásil nepřítomně. Louis se na něj podíval, ale zřejmě si mladší ani neuvědomil, co řekl. Potom se zamyslel. "Co chci? Asi docela obyčejně žít..."
Tomu rozuměl. Přesto mu to k modrookému muži nesedělo. "A nic víc? Takhle ti to stačí?"
"Zatím jo."
Tentokrát to byl Harry, kdo se zadíval kamsi do dálky, snad do minulosti, možná do budoucnosti. Nebo prostě jen někam hodně daleko. "Já jsem nikdy nic v životě nechtěl," přiznal tiše. "Až teď." Vnímal Louisovi teplé oči a pochopení, které tam nečekal. Potom se od něj odvrátil. "Teď chci všechno."
Louis k němu přistoupil a lehce mu obrátil tvář k sobě. "Na tom není nic špatného, Haz. Taky jsem kdysi chtěl všechno."
"Kdy?" polk s obtížemi.
"To už je dávno. Pojď. Koukám, že jsme skoro na místě."
•○•○•○•○
"Takže mládeži," snažil se je překřičet třídní. "Zatím vedou modří, to znamená, které vedu já. Zelení, jejichž vedoucím je Derek, prohrávají, ale to neznamená, že by to měli vzdát. Zítra může všechno dopadnout zase jinak. Teď vás ubytuju."
Chatky byly pro pět osob. Třídní přemýšlel, jestli by se dala do nějaké vmáčknout ještě přistýlka, protože jeden z chlapců přebýval. Bylo jasné který. Louis se smutně díval na Harryho, jak stojí stranou a zdánlivě netečně pozoruje spolužáky. Nikdo si na něj ani nevzpomněl. Žádný se nad ním neslitoval.
Louis se už nemohl dívat na to, jak se Harry čím dál víc propadá zpátky do svého tichého světa, kde se nacházel těch pár dní po svém příjezdu.
Navrhl, že Harry půjde s ním. Ten s povzdechem kráčel k malé chatce, která stála až vzadu. Mlčel. To jeho tiché odevzdání osudu Louise dopalovalo.
Harry se tvářil, že se ho chování ostatních nedotklo, ale on věděl, že ho to zranilo. Co dokázal skrýt v srdci, nedokázal skrýt v očích. Nechápal, jak je možné, že si toho nikdo nevšiml.
Když uvnitř shodili batoh, Harry se posadil unaveně na postel.
"Jinak to udělat nešlo," prohlásil Louis. "Doufám, že to víš."
"Jo, jasně."
Zarazilo ho, že se s ním nehádá. Očekával zuřivost, výčitky, jen ne tu netečnou strnulost. "Tobě to nevadí?" zeptal se zaskočeně.
"Ne," řekl. "Proč?"
"Myslel jsem, že..." olízl si rty jazykem, jak nevěděl, co říct.
"Že bych radši byl s nimi?" dořekl Harry a hořce se pousmál. "Nestojí o mně. Tak co bych se jim vnucoval..."
Nikdo mě nechce, babičko...
A když pořád mlčel, roztrpčený vlastní neschopností najít vhodná slova, kterými by Harryho umlčel, pokračoval.
"Víš, tohle všechno vydržím," řekl tiše. "Jen když dostanu, co chci."
Louis k němu vyslal bezradný pohled, který si neví rady.
"Vlastně, jsem ti předtím lhal," přiznal klidně. "Celý život chci to, co teď. Celý život. Alespoň co si vzpomínám."
"A to je co?" zeptal se přiškrceně, i když moc dobře věděl, co mu Harry odpoví. Ten se mu podíval zpříma do očí.
"Daniel. Vždycky jsem chtěl jenom jeho."
I když on mě nikdy nechtěl...
Louis znovu naprázdno polkl. "Jasně. Vždyť já vím."
Harry se na něj soucitně podíval. "Co ty můžeš vědět, prosím tě..." zašeptal a pak se odvrátil, aby skryl bolest, která ho teprve v tom okamžiku dohonila.
Louis přistoupil k posteli a pak si váhavě sedl vedlě něj. "Možná víc, než tušíš," prohodil tiše, položil Harrymu ruku kolem útlých ramen a přitiskl si ho k sobě. "Jestli ti to pomůže, tak... Můžeš mi zase třebat nadávat, Haz. Můžeš cokoli. Jen, prosím tě, nebreč."
Harry se skrz clonu slz usmál. "Já nebrečím, abys věděl," řekl. "Pláčou jenom víly. Věděl jsi, že když víly pláčou, tak někde někoho na světě moc bolí srdce? Když pláčou tak..."
Hlas se mu vytratil do ticha a on se na chvíli odmlčel a zahleděl se znovu do dálky. Tam, kam trefil jenom on.
"Když pláčou, tak to zrovna někde umřela láska," dořekl.
Proč to víly dělají?
Aby lidé mohli zapomenout, Curly.
