Nemilé překvapení

Dobrou noc

Procházela jsem se ulicemi Londýna. Měla jsem namířeno do mého oblíbeného knihkupectví. Bylo něco kolem desáté hodiny ráno. Na ulicích jsem potkávala většinou ženy a žebráky, jelikož většina mužů jsou touhle dobou v práci. Některé se jen tak procházely a povídaly si, jiné zase nakupovaly.

Už z dálky jsem viděla tu nádhernou ceduli knihkupectví, které mi tak přirostlo k srdci. Vešla jsem dovnitř a nadechla se té úžasné vůně knih.

"Že, by naše častá zákaznice! Dobré ráno, slečno Jane." Usmál se na mě pan knihovník Wilson. Byl to starý muž s kulatým bříškem a knírkem.

"Dobré ráno, pane Wilsone." opětovala jsem jeho pozdrav. "Máte tu něco nového?"

"Bohužel...Od včera nám tu nic nepřibylo." řekl s úsměvem. Musela jsem se zamyslet. Včera jsem tu byla? Už v tom mám pořádný guláš. Vesele jsem se s ním rozloučila a vyšla ven. Nic jiného jsem na práci neměla, tak jsem se domů loudala.

"Jane!" ozval se, mnou známý, hlas. Otočila jsem se a čekala než ke mně má kamarádka Emily dojde.

"Copak ty tady?" zeptala jsem se jí místo pozdravu.

"Ale jenom jsme byly s Rachel nakupovat." pověděla mi a z malinké kabelky vytáhla krásnou růžovou stuhu. "Krásná, že? Mám jí na ten ples, co pořádají Rachelini rodiče. Půjdeš s námi, že ano?" podívala se na mě krásnými modrými očky, kterým by mnozí nedokázali říct ne. Já ji však znala dlouhou dobu, abych jim odolala.

"Emily nemůžu. Vždyť víš, že Caroline bude pozítří odjíždět. Chci s ní strávit, co nejvíce času..." řekla jsem trochu nejistě.

"Tak co potom děláš tady? Neměla by si být s ní?" prokoukla mě Emily "Jane nesnaž se vymluvit. Užijeme si to spolu, neboj." řekla mi a já uznala, že bych možná jít mohla. Přece se nebudu pořád schovávat, jak mi Emily často předhazuje.

~~~

Došla jsem domů a požádala jsem matku jestli by mě na ten bál s otcem nedoprovodili. S nadšením souhlasila. Caroline prohlásila, že se taky připojí a pořádně si jednu z jejích posledních svobodných nocí užije.

Abych vás zasvětila. Caroline se má za tři dny vdávat za pana hraběte. Kterého jsem v životě neviděla. Podle otce jsou naše rodiny úzce spřízněné, jak sňatkami, tak společným přátelstvím. Já osobně Caroline nezávidím. Jako hraběnka, totiž bude muset opustit Londýn a žít někde na nějakém venkově. Zatímco já mám před sebou svobodný život. Stanu se vzdělanou ženou a budu ostatním ženám pomáhat k lepšímu postavení ve společnosti. Já o svatbě nechci ani slyšet.

~~~

Vystoupili jsme z kočáru. Celá naše rodina. Já, otec s matkou, moje starší sestra Caroline a mladší bratr Wiliam. Bratrovi bylo patnáct let a Caroline třiadvacet.

Měla jsem na sobě krásné šaty, ale necítila jsem se v nich komfortně, byly na mě až moc. Hned po příchodu jsme se každý rozeběhli svoji cestou. Caroline za svými přáteli, stejně tak William. Otec dal přednost vznešeným pánům. Přeci jenom, je to vikomt! A má matka také vyhledala své přítelkyně. Já se vydala za Emily.

"Páni ta stuha ti opravdu sluší." řekla jsem s úsměvem a měla jsem pravdu. Emily byla ta nejhezčí dívka vůbec, takže není pochyb, že by jí něco nešlušelo.

"Ctihodná slečno Jane, vám to také nesmírně sluší." udělala směšné pukrle a obě jsme se zasmály. Nesnášela jsem, když mě někdo oslovuje podle mého titulu. Mnozí by na to byli pyšní, však mně to radost nedělalo. Nesnášela jsem nadřazenost. Emily to však ráda vytahovala, protože ona sama žádný takový titul neměla. Byla to ale dcera opravdu bohatého váženého muže tady v Londýně.