Nemilé překvapení

s nadějí na schledanou

Nespala jsem, jen jsem blouznila. Vlastně jsem skončila ve studovně a tam asi hodinu jen seděla a koukala. Přemýšlela jsem. Nebo vlastně nevím. Vůbec nic si z toho nepamatuju. Vím jen, že jsem tam byla sama v tichosti se svými myšlenkami a po nějaké době jsem odpadla.

Ráno přišlo. Tedy v moment, kdy jsem otevřela oči, bylo ještě šero. Probudilo mě jakési rachotění.

Pomalu jsem otevřela víčka a nějakou chvíli mi trvalo než jsem si uvědomila, kde to vlastně jsem.
Spala jsem v křesle v rohu místnosti. Na druhé straně studovny stál Luis. Přebíral knížky a skládal je do vaku, co držel v ruce.

„Promiňte, nechtěl jsem vás probudit." Řekl po chvíli, kdy si všiml, jak ho pozoruji. „Vypadáte přímo rozkošně, když spíte." pousmál se a znovu se mi díval přímo do očí.

„To je v pořádku." Sbírala jsem se. „Stejně tu nemám, co pohledávat."

Chápavě a zároveň ironicky přikývl. „Ovšem, máte totiž zahřívat postel mému bratříku."

Zčervenala jsem a důrazně pozvedla obočí. „Prosím?!" Vstala jsem z křesla blíž k němu. Šaty jsem měla pomačkané, stejně tak jako účes a zřejmě i tvář.
„Takhle mluvit nemůžete!" Pokárala jsem ho k slušným mravům.

„Myslím, že můžu." Ledabyle se na mě podíval a dál pokračoval v balení knih. „Stejně je to teď všechno jedno." Pohlédl na své studijní sešity.
„Kvůli tomu, že ON se neumí chovat ke své vlastní ženě, budu muset JÁ přerušit svá studia a vrátit se k mamá." Povzdechl si.

Kladl mi to za vinnu? Rozhodně jsem si tohle nepřála. „To je mi moc líto." Sklopila jsem zrak.
„Věřte, že tohle jsem opravdu nechtěla."

„Není to vaše chyba." skoro šeptal. Díval se svými zelenými oči přímo do těch mých a já si nemohla pomoct. Viděla jsem v nich lásku a hloubku. Chtěla jsem se do nich dívat do konce života.

„Musím jít." Řekl po chvíli a já hluboce vydechla.
„Jistě." Šeptla jsem a sklopila zrak. „Tak tedy nashledanou." Chtěla jsem mu říct, ať zůstane. Ať se postupně poznáváme, ale nešlo to. Vůbec to nešlo.

Chytl mě za bradu konečky svých prstů a zvedl moji tvář, ať se dívá do té jeho.
Věděl, že mi tečou slzy. Proto mě taky nutil se na něj dívat. Chtělo se mi plakat.
Slza mi stékala po tváři a na jazyku jsem měla něco jako: Nenechávejte mě tu s ním, prosím.

Moji osamělou kapku slané vody střel a přiblížil se. Nebyl o tolik vyšší. Vlastně skoro vůbec. Byli jsme teď na stejné úrovni a dívali jsme se přesně z očí do očí. Oba dva jsme měli nevyřčená přání, která by naše potlačované city akorát zhoršily, kdyby spatřili světlo světa. Tedy alespoň tak jsem to cítila.

Naše rty byly tak blízko. Byla jsem smutná. Ale zároveň zalitá pocitem vášně a nervozity. Srdce mi bušilo.
„Nedopouštíme se tímto podobného hříchu, jaký váš bratr učinil vůči mě?" zašeptala jsem opravdu tiše. Přišlo mi že to nemohl vůbec slyšet.

Soustředila jsem se na jeho úzké rty, stejně jako on se soustředil na ty mé. Chtěla jsem ho políbit.

„Nehřešíme, zdali už vaše manželství pohřešeno je." vymáčkl ze sebe na konec. Jeho ruka pořád spočívala na mé bradě a ta druhá začala hladit mou paži. Sjel po celé mé horní končetině až dolů, kde se dotknul mé rozechvělé dlaně. Naše prsty se propletly a já už nemyslela.

Vášnivě a hladově jsem Luise políbila. Naše rty se prolínaly jako by šlo o život. Jako by potom náš život nadobro skončil.
Bylo to skvělé. V břiše mi brnělo samou touhou a po celém těle jsem měla husí kůži. Chtěla jsem víc. Chtěla jsem, aby nepřestal.

Jenže v hloubi duše jsem věděla, že dělám obrovskou chybu.
Odtrhla jsem se od něj.
„Já se tak hrozně omlouvám." Vzdálila jsem se a chytla se za pusu. „Nevím co to do mě vjelo. Omlouvám se."

Nenene. Co jsem to provedla. Udělala jsem přesně to samé jako můj muž.

Luis zadýchaně a utrápeně stál dobré dva metry ode mě. Měl rozcuchané vlasy a pomačkanou košili.
„To já-" chtěl něco říct. Jeho oči potemněly. „Musel jsem vás políbit."

„Jenže to nejde." Řekla jsem a pomalu došla ke dveřím. „Ač jsem také dosti chtěla, nejde to."
Naposledy jsem se na něj podívala. A s rozloučením opustila místnost.

Nevím, jestli bych to déle vydržela. Dívat se na něj a vědět, jakého hříchu jsem se dopustila. Dívat se na něj a vědět, jak sladce ten hřích chutnal. Jak jsem si ho užila a jak bych se ním napájela až do konce svých dní.

Musela jsem na Luise na dobro zapomenout. I když jsem ho měla nadmíru ráda.

~~~

Stála jsem u oken, která vyhlížela na příjezdovou cestu k zámku. Pro některé se dneska stala odjezdovou. Pozorovala jsem, jak se můj švagr, švagrová a tchýně naloďují do kočáru. Jak se Luis ještě naposledy podíval směrem zpátky. Jak svému bratrovi nechtěně podal ruku.
Jak zmizel za závěsy vozidla. Jak kočár opustil pozemek a jak moje srdce zabolelo.

Seděla jsem v okně již po snídani, kterou jsem v soukromí spořádala v ložnici, na sametovém polštářku v krémových šatech.

„Sedíte tu dlouho?" Ozvalo se za mnou, až jsem sebou celá trhla.
Byl to můj muž. Musela jsem tu strávit poměrně nemalou chvíli zíráním do ničeho a přemýšlením nad ničím.

„Zřejmě ano. Sama nevím." Odvětila jsem.
K mému překvapení se posadil na druhou pohovky v okně. Sedl si na proti mě a zamyšleně se na zadíval.

Nemohla jsem oční kontakt udržet moc dlouho. V mysli mi totiž pořád nabíhala věta: POLÍBILA SI JEHO BRATRA.

„Snad vám nebudou chybět." řekl suše a já pořád cítila jeho pohled.
Byl jako vždy upravený, dokonale srovnaný a uhlazený, až tedy na jeho černé nezbedné vlasy. Tvářil se suše a vážně.

Neodpověděla jsem mu, jen jsem se na něj významně podívala a pak svůj zrak opět přemístila k výhledu z okna.

„Podívejte, Jane." Řekl zvláštně milým tónem a upoutal tak mé upřímné zaujetí. „Svou matku obvykle neposlouchám, nebo si spíše její rady neberu příliš k srdce. Bohužel se vám teď budu muset přiznat, že jsem udělal výjimku."
Důležitě se nadechl a já pozvedla obočí.
„Má matka má pravdu, že manželství je základ. A když už se k samému neštěstí osoby nemilují, měli by spolu alespoň vycházet. Tudíž vás prosím vezměme to k srdci a pokusme se to."

Narovnala jsem se a nechápavě si ho měřila. Pokud si dobře vzpomínám, ještě nedávno mi předhazoval, že láska ho vůbec nezajímá a podobné věci.
„Já-." Mám se s ním hádat? „Se pokusím." Zněla moje odpověď.
Nechápala jsem jeho náladovost. Ale asi si na ni budu muset zvyknout. Protože jsem dosti blízko ke kapitulaci. Vzdor asi nemá cenu a láska není nic pro mě.

Hrabě se usmál. USMÁL?!
Asi mě upadne brada. Několikrát jsem zamrkala, abych se ujistila, že mě nešálí zrak.

„Nezpozděte se na večeři." Řekl a vstal. Nepatrně se dotknul konečky svých prstů mé paže s poté si to odkráčel.

Dobře tedy....