Nemilé překvapení

otázka

Postavila jsem se a když pan hrabě do místnosti vkročil, všichni jsme se mu uklonili. Pohlédl na mě, ale když jsem se na něj podívala já, uhnul pohledem. Znovu jsem se na něj nedívala.

Matka mu nabídla čaj a on se posadil na pohovku na proti mně. Moji rodiče se snažili o nějakou konverzaci. Pan hrabě jim však odpovídal velmi prostě, že to po chvilce vzdali.

"Myslím, že byste se měli pobavit chvíli sami dva." řekla nakonec matka a s otcem se odebrali na druhou stranu místnosti. Protože mladá dáma nemůže zůstat sama s mužem v místnosti, pokuď to není její manžel nebo člen rodiny. Naštěstí, místnost ve které jsme seděli, byla dost velká, aby naší případnou konverzaci neslyšeli.

Pořád jsem nenašla odvahu podívat se mu do očí. Podívat se do očí pravdě o tom, co se mi děje.

"Slečno, je mi opravdu líto, co se stalo." řekl trošku smutným tónem.

"Věřte mi, že mně je to líto mnohem více, než komukoli jinému." řekla jsem mu a konečně jsem našla odvahu podívat se mu do očí. Pozoroval mě se svými modrými oči. V jeho výrazu se zračila jakási nechuť, či smutek. Zřejmě mě nechce, stejně jak já nechci jeho. Tím pádem ale nechápu, proč si mě bere, on má na výběr.

"Ani já se do manželství dvakrát nehrnu, slečno. Ale nemám na výběr." řekl vážně.

"Nemáte na výběr? Vaše milosti, jaký máte důvod k tomu, že se zrovna já musím stát vaší ženou? Určitě se vám dvoří spoustu jiných a vznešenějších dam." přimhouřila jsem oči a podívala se do těch jeho. On na mě koukal podivným výrazem. Nemohla jsem z toho vyčíst žádnou emoci.

"Mám k tomu jisté důvodu." řekl jen tak.

Jisté důvody? To by mě osobně zajímalo co. S kamennou tváří jsem pozvedla obočí.

Chvíli jsme se sobě navzájem dívali do očí. Já jsem čekala co z něj vypadne. Jestli mi řekne jeho důvody.

„Myslím, že jsme s rozhovorem skončili." řekl a otráveně si oddechl.

Potom si odkašlal a začal něco hledat v kapse. Podívala jsem se na otce a matku. Když zachytili můj pohled, oba dva se okamžitě otočili a dělali jako by se určitě celou dobu nepozorovali.

Bylo mi do pláče. Jen ztěžka jsem zadržovala slzy.

V moment kdy pan hrabě poklekl jsem se pomalu postavila. Byla jsem ráda, že mě mé nohy unesli, jelikož uvnitř jsem se cítila, jako kdybych padala z veliké výšky a každou chvílí bych sebou měla plácnout o zem.

Vzhlédnul ke mně a naprosto bez emocí se zeptal. „Slečno Jane, stanete se moji ženou?"

To teda rozhodně nestanu! Bohužel já právo na svůj názor neměla. „Ano" špitla jsem a podala mu svoji ruku, aby na ni mohl navléct prstýnek. Pan hrabě se postavil a já raději odvrátila zrak, když mi navlékal snubní prstýnek.

Rodiče nás pozorovali. Věděla jsem, že nás pozorují celou dobu.
Myslím, že pan hrabě se na mě ani nepodíval. Ale nevím, jelikož já se na něj také nedívala.
Z otcem řešil moje věno a potom odešel, aniž by se semnou rozloučil.

A zítra je svatba! Jupí....!

Na otce jsem se ani nepodívala. Odběhla jsem do pokoje a čekala jsem než přijde Emily, kterou jsem pozvala.

~~~

Dlouho jsem nečekala a Emily vpadla do mého pokoje celá uřízená.
„Ahoj, Jane." Řekla smutně a snažila se pobrat dech.
Já na ni jen smutně koukala. Seděla jsem na posteli a svírala polštář v objetí.

Emily svěsila ramena a sedla si vedle mě.
„Jane prosím neplač." řekla mi a já se v té chvíli rozbrečela. Brečela jsem dlouho v jejím objetí. Naříkala jsem ohledně svého manželství. Jak je to nespravedlivé a jak mi to zničilo život.
Emily se mě snažila utěšovat a hledat nějaká pozitiva na mém sňatku, ale moc se jí to nedařilo, protože jsem jí stejně moc neposlouchala.

Když jsem se trochu uklidnila a narovnala se, tak jsem si uvědomila, že je tu ještě jeden háček. Na který jsem málem zapomněla. Manželský život nese jakési povinnosti a představa, že už zítra je budu muset vykonávat.

„Emily, vždyť já ani nevím, co mám zítra dělat." řekla jsem jí.
„Jako kdy?" zeptala se nechápavě. Potom, co jsme probrali můj zničení život, se jí už moc  povídat nechtělo.
Otřela jsem si poslední slzy, co mi stékaly po tváři. „Přeci víš. Zítra večer po svatbě." řekla jsem a rozhodila rukama na znamení toho, že nahlas to říkat nebudu.

„Achh. Ano." vzpomněla si Emily. Chvíli se zamyslela a pak řekla: „A co s tím?"

„Co s tím?" možná jsem to pronesla trochu hlasitěji, než jsem původně chtěla. „To já přeci nevím, co s tím!"

„Tak to se asi ptáš špatného člověka, protože já o tom také nic nevím." Emily stáhla rty do úzké čárky a vypadala že nad tím dumá.

Vyčerpáním jsem se svalila na postel a dívala jsem se na bílý strop.
„Matka vždy říkala, že jde o velikánskou lásku, která ten večer proběhne." řekla jsem "Jenomže co je to? A navíc já pana hraběte nemiluju, takže to znamená, že to nebude fungovat?" Měla jsem plno otázek, ale žádné odpovědi.

„Já zase slyšela, že jde spíše o povinnost a že to poprvé bolí." Emily si lehla vedle mě a teď jsme obě hleděli do stropu. „Ale také jsem slyšela, že to je někdy i docela příjemné."
Chvíli se odmlčela.
„Jedna babka kořenářka, co pobývala na venkově u mé babičky, říkala, že jde o spojení. Že se mužské tělo spojí s tím ženských a po té přijde neuvěřitelná rozkoš." řekla a já postřehla, jak ji zacukaly koutky.

„To zní..." řekla jsem a nakrčila obočí.
„Divně." doplnila mě Emily a obě jsme se zasmály.

Emily se posadila a podívala se na mě.
„Ať jde o cokoli, ty to zvládneš, Jane. Jsi silné děvče a nerozhodí tě jen tak někdo, natož ten starý mrzout. Zvládneš to a vždy si najdeš způsob být šťastná. Já ti věřím."

Posadila jsem se a pohlédla na Emily. Nezdržela jsem slzy. Rychle jsem jí objala a zašeptala: „Kéž by si mohla jet se mnou."