Nemilé překvapení

provinilé promiň

V pláči jsem usnula v zamčené ložnici. Párkrát jsem zaregistrovala, že někdo klepal nebo bral za kliku. Avšak jen málo jsem to vnímala.

Ráno pro mne bylo obzvlášť těžké vstát. Vzbudila jsem se ale brzy kvůli hladu. Od včerejšího oběda jsem nic nesnědla.

Nechtěla jsem vstát. Chtěla jsem do konce svého proklatého života zůstat v posteli a brečet. Jenomže pak jsem si uvědomila, že tohle se mi vůbec nepodobá. Jsem přece nezávislá silná žena. Nebudu přeci plakat kvůli někomu jako je on. Kvůli muži.

„Dobré ráno." Pozdravil mě potichu a provinile můj muž, když jsem otevřela dveře. Ležel před nimi, tedy teď už stál. Urovnal si oblek a koukal na mne.

Měla jsem na krajíčku. Zároveň bych mu nejradši vrazila facku a nebo ho kopla. Jenže nejsem násilník. K takovému chování se nesnížím.
„Co chcete?" Nehodlala jsem ho zdravit.
„Do své ložnice." Řekl nejdříve arogantně.
Nadutý blbec.
„A taky se omluvit."
„Já omluvy nechci." Řekla jsem přísně, i když jsem se v duchu třásla. „Chci vysvětlení."
Hrabě pozvedl tázavě a překvapeně obočí.
„Proč jste si nevzal ji? A musel jste tím trápit mne?" Dobře teď se mi hlas zlomil. Jedna osamocená slza mi stekla po tváři.

Hrabě se ztrápeně nadechl.
„Ve chvíli, kdy jsem se ucházel o vaši ruku, lépe řečeno o ruku vaší sestry, mě Lady Sarah ponížila. Požádal jsem ji o ruku, jenže mě odmítla pro bohatšího nápadníka. Byl jsem zlomený a toužil jsem po jakémsi odčinění. Když za mnou po nějaké době přišla, že si mne chce vzít, protože ten její boháč ji odmítl, řekl jsem ji, že má smůlu. Že už dávno mám nevěstu. Jenže neměl, atak jsem přijal hned první nabídku. A ta byla od vašeho otce. Bylo mi vlastně jedno, jestli si vezmu vaši sestru nebo vás. Chtěl jsem, aby to bylo hlavně co nejrychleji." Skončil a já jen těžko nacházela slova.

„To je od vás více než zlé." Řekla jsem mu se zlostí putující po celém mém těle. „Nepomyslel jste, co to udělá s námi. S mou sestrou a mnou? Sestra kvůli vám byla nucena utéct do států a já mám nadosmrti zničený život!"

Hrabě se napřímil a jeho výraz se teď změnil. Už nebyl tak provinilý a ustrašený. Byl nazlobený. Zřejmě mým tónem. "Vaši sestru nikdo nenutil k útěku. Kdyby neutekla, brát jste si mne nemusela."

Rozzčíleně jsem vydechla. "Vy jste ji k tomu donutil!" Skoro jsem řvala. Protože jsem vyšilovala. Nesnášela jsem ho. Jeho chování a vystupování.

"Já jsem nikoho k ničemu nenutil!" Ječel teď už i on.

"Vy jste se ani nezatěžoval se ji zeptat. Zeptat se, jestli vás chce. Milovala, víte!" Z celého srdce doufám, že je teď šťastná. "Milovat, asi nevíte, co to znamená!"

"Dost!" zaječel. Sluhové na druhé straně chodby se vytratili. "To už přeháníte. Přijdu se vám omluvit a vy mě seřvete!"

Uvnitř jsem se bála, jako malé dítě. Jeho burácení bylo děsivé. Na sucho jsem polkla. Už jsem se nechtěla k ničemu vyjadřovat. Vzhledem k tomu, co teď pověděl, to nemá ani cenu. Nadutý blbec.

Se slzami v očích, přes které jsem skoro neviděla, jsem se napřímila a pokusila se mu pohlédnout do očí. Byly plné hněvu a rozhořčení.

Se vzdyženou hlavou jsem ho obešla. Pokračola jsem v chůzi pryč od něj. Věděla jsem, že se za mnou kouká. Cítila jsem jeho pohled v zádech.

Když jsem zatočila za roh. Svěsila jsem ramena a ošklivě se rozbrečela. Dala jsem si ruku přes pusu, abych utišila své vzlyky.

"Jste v pořádku?" Zeptal se mužský hlas. Byl to Luis. Stál kousek ode mne a v rukou držel nějaké knihy. V jeho tváři se zračila starostlivost.

Podívala jsem se na něj. Nenáviděla jsem, že břečím. Že nemohu být silná a postavit se všemu s chladnou hlavou a jako rozumná žena. Otázkou však je, jestli to vůbec jde. Po chvíli pouhého zírání jsem zakroutila hlavou. Nic jsem neřekla, nechtěla jsem, aby slyšel můj zlomený hlas. Nechtěla jsem, aby mne slyšel můj muž, který stále může být za rohem v téhle chodbě.

Luis se ke mně přistoupil. Vzal mi ruku a opatrně mě zavedl do studovny, která byla blízko. Posadila jsem se na židli a on mi podal sklenku vody a kapesník. Pořádně jsem se vysmrkala a utřela si slzy. Párkrát jsem se nadechla a poté vydechla. Uklidnila jsem se.

"Váš bratr, já se moc omlouvám, ale já to asi nezvládnu." Řekla jsem. Luis se opíral o knihovnu naproti židli, kde jsem seděla. Měl ruce v bok a tvářil se smutně.

"Já vás chápu, Je to s ním těžké, ale věřte mi, že to myslí dobře." Bránil ho. Chápala jsem to. Byl přeci jeho bratrem.

"Ne, nemyslel." Hrála jsem si s kapesníkem. "Nevím, co je dobrého na podvádění."

Luis se párkrát zamrkal, a poté vypadal zaskočeně a zároveň, jako by mu právě cosi došlo. "On vás podvedl?" Přikývla jsem. Někdo by řekl, že to byl jen polibek, ale i to je podvod. "Proto tak rychle Lady Sarah odjela."

Ještě že tu není, pomyslela jsem si.

"Já-vůbec jsem to nečekala. Myslela jsem, že je to gantleman." Luis mě však jen málo poslouchal. "Zcela vás chápu." Řekl.

Přiblížil si ke mně. Sklonil se a vzal mé ruce. Podíval se mi do očí a vážně řekl: "Počkáte tu chvíli?"

Zmateně jsem přikývla. Luis se v té chvíle vydal rychle pryč. Měl napjatá ramena zatažené pěsti.

V ten moment jsem si to uvědomila. Okamžitě jsem se zvedla, jenže jsem brkla a upadla. Zabralo mi dobrou chvíli, než jsem se v té nádherné róbě postavila na nohy. Pak jsem se ale rozeběhla. Když jsem zatočila do chodby, odkud je vidět naše manželská ložnice, zjistila jsem, že je pozdě. Luis za sebou právě zavřekl dveře a jediné, co jsem slyšela, byl křik.

Je to od něj šlechetné, ale kolik nepříjemností to nám dvoum způsobí, jsem nechtěla ani vědět.