Nemilé překvapení

bratr s bratrem

„Prosím to stačí!" Vběhla jsem do ložnice, kde se odehrávala rvačka mezi bratry. A to kvůli mně.
Ani se neohlédli. Rvali se jak malé děti, akorát se silou, která dokáže člověku nehezky ublížit.
Bez rozmyšlení jsem se k nim vydala. Vetřela jsem se do jejich sporu a chytla je za ruce. „Prosím, přestaňte!" Ne znovu se nerozbrečím, říkala jsem si.
Jenže oni jakoby mě neviděli. Ani okem nezavadili.
Snažila jsem se mezi ně vstoupit, jenže jsem schytala pohlavek. Chytla jsem se za bolavou tvář a odpotácela se na stranu.

Rázem se zastavili. Oba dva vytřeštili oči. Hlavně Luis. Chytl se za ruku. Podíval se zlostně na bratra a poté ke mně přistoupil.
„Moc se vám omlouvám, Jane. Nechtěl jsem." Dotkl se mé tváře. Přitom krátkém ale tak něžném doteku, jsem ucítila podivné šimrání.

„Ty!" Zahřměl pan hrabě za zády svého bratra a silně ho uchopil za rameno. Otočil ho směrem k sobě. „Dnes odjíždíš s naší matkou a už se sem nikdy nevrátíš!" Skoro prskal. Byl tak rozzlobený. Tahle jeho část mě neskutečně děsila.

Luis ztěžka dýchal. Byl také rozhořčený. „Odjedu, jestli si to přeješ, ale ty se konečně začneš chovat jako manžel své ženy!" Vykřičel. Oba si teď zlostně hleděli do očí. „Podívej se na ní. Každým svým činem ji ničíš život! Chceš po ní, aby tě milovala a byla ti dobrou ženou a sám se chováš, jako hlupák."

„Vypadni." Zašeptal můj muž. Hrůzostrašný tón a výraz v jeho tváři nevěstily nic dobrého. Ucítila jsem, jak mi po celém těle vyskákala husí kůže.

Luis se napřímil. Párkrát zamrkal a poté se otočil k odchodu. Chtěl odejít, jenže zavadil pohledem o mě. Stála jsem tam, neschopná slova. Probodávala jsem ho lítostivým pohledem plným smutku. Nechtěla jsem, aby odjel. Nechtěla jsem, aby mě opustil.

Hluboce jsem se nadechla a z oka mi stekla jedna slza. Luis polkl. Chvilka, při které jsme si vyměňovali zničené pohledy, se zdála jako věčnost. Luis pak udělal cosi neočekávaného.
Přistoupil a sevřel mě v jeho pevném objetí. Myslela jsem, že mě umačká k smrti. Já však dělala to stejné. Nechtěla jsem, aby odjel.....

Beze slov pak odešel.

Hrabě s rozhořčenou tváří a rukama v pase celou scénu sledoval. A když jsem poté k němu zvedla zrak, neviděla jsem nic jiného, než starého zahořklého muže. Který je rovněž nesmírně děsivý.

Přistoupil blíž ke mně. Sklopila jsem zrak a čekala, co z něj vypadne.
Dvěma prsty, které vložil pod mou bradu, mi pomalu zvedal hlavu. I když jsem sebevíc nechtěla, podívala jsem se na něj.
„Myslím, že zapomeneme na to, co se za dobu návštěvy událo." řekl a prohlížel si mou tvář.
„Začneme od znovu. A já se budu chovat, jako pravý muž. Jako váš manžel." Tu poslední větu skoro zasyčel. Jeho rty teď byly nebezpečně blízko, těm mým. Snažila jsem se nedýchat.

Najednou mě pustil a přešel k oknu. Rozhrnul závěsy a pustil do ložnice denní světlo. Viděla jsem ho teď nadmíru zřetelně. Měl rozcuchané vlasy a neupravený oblek, což u něj bývalo velmi vzácné. Měl taktéž jeden velký monokl pod okem.

„V tomto zámku by se měly znovu zavést ta stejná pravidla. Možná i přísnější. Nějak se mi to totiž vymyká z kontroly." Řekl koukajíc z okna. Poté se otočil na mě. Nacházela jsem se ve velmi křehkém rozpoložení. Bála jsem se, že se znovu rozpláču.
„A vy." Ukázal na mě. „Se těšte na pořádný manželský život. Jelikož hodlám dodržovat jeho povinnosti." Řekl a s tím odešel.

Zhroutila jsem se jako hromádka neštěstí. Seděla jsem v sukních na podlaze a jen koukala před sebe do okna. Neplakala jsem, jen jsem už nevěděla.

Na panu hraběti se zdálo, že právě zažil jakési veliké uvědomění. A že jeho povaha se teď výrazně změní. K lepšímu, či k horšímu, to netuším. Ale pořádek na svém zámku si znovu zařídí a některé to bude bolet.

~~~

Večeře se táhla jako nekončící příběh bez pořádné zápletky. Nikdo nic neříkal. Můj muž seděl jako nabubřelý pán hradu v čele stolu a když už mi věnoval pohled, byl nadmíru děsivý, až mi vyskákala husí kůže.

Luis s malou modřinou pod okem se soustředil na svůj talíř. Neměl žádné vtipné připomínky, vlastně se ani neusmál.
Jedině matka obou bratrů se zdála jaksi normální. Vypadala však, že absolutně nechápe, co se to vlastně děje.
„Může mi tu někdo vysvětlit, co se tu stalo?" Nevydržela to a po chvíli se zeptala.
Věnovala tázavý pohled oběma svým synům a pak k překvapivě i mně.

„Já-.." měla jsem něco na jazyku, jenže jsem byla opět přerušena mým mužem.
„Nic důležitého, matko." řekl suše a káravě se podíval.

„Proč to děláš, Henry?" rozzlobila se. „Zase to děláš. Vždy mi odpovíš tak, abych se nestarala, ale promiň, já vidím, že tu není něco v pořádku a poněkud mě to zlobí."

Pan hrabě se zhluboka nadechl. Zaťukal třikrát do stolu a pak se nicneříkajícím pohledem podíval na svou matku. Nemohla jsem v jeho tváři přečíst, co si myslí.
„Řekl jsem nic, mamá-"
„Nic se nestalo, jen se Henry choval jako vždycky." Přerušil ho Luis, když asi po půl hodině zvedl pohled od jídla. „Jako pitomý rozmazlený blbeček, který si myslí, že mu všechno patří." Ironicky pošklebek pana hraběte přímo vytočil.
Viděla jsem, jak můj muž zesílil stisk příboru. Na sucho jsem polkla.
„No Luisy!!" Udivila se matka a kroutila nad ním hlavou.

„Myslím, že by to stačilo!" Zahřměl pán domu a důležitě se postavil. „Zítra brzo ráno odjíždíte, měli byste se na to pořádně vyspat."

Luis se ušklíbl ale nic nenamítal. Beze slova se zvedl a odešel z místnosti.
Sofii to trvalo déle. Nesouhlasně hleděla na svého syna a po chvíli se poslušně zvedla. Poté se se slzami v očích podívala mým směrem.
Se slovmy: „To nemyslíš vážně Henry." Opustila místnost.

Seděla jsem neschopná ničeho. Nechtěla jsem se na něj ani podívat.
Viděla jsem, že ke mně přistoupil a posadil se na židli vedle.
„Co po mně chcete?" Zeptala jsem se ho tichým až neslyšným hláskem.
„Odpuštění." Řekl chladně.

Nechápavě jsem se na něj podívala. Co to má znamenat?
„Za co bych vám měla odpouštět?" Řekla jsem nechápavě a snažila se ignorovat jeho blízkost.

„Za všechno." Jeho modré oči potemněly. „Jsem dobrý člověk opravdu, dopustil jsem se chyb a chci začít od znova. Jednou nás život spojil, takže by bylo vhodné se alespoň respektovat."

Odfrkla jsem si. Usmála jsem se nad ním. Nechápala jsem jeho myšlenkové pochody. Co se mu asi odehrává v hlavě. Tenhle člověk byl nadmíru matoucí.
Chtěl po mně odpuštění za to, že celý svůj život strávím s ním. Chtěl, abych ho respektovala. Žádné vyznání lásky ani sladká slova. Chce jen, abych se s tím naučila žít.
Jsem tedy odsouzená k životu bez lásky?

„Chcete po mně respekt. Ten jsem schopná vám dát, když se budu nadmíru snažit, ale co láska?" zeptala jsem se s nadějí.

„Láska?" pousmál se. „Má paní, ne každý je jí obdařen. Ne každý je tím šťastlivcem, ze kterého se poté stane slaboch kvůli lásce."
Řekl to jako hotovou věc, jako něco o čem se vědělo a bylo normální.

„Vy..." neměla jsem sílu se s ním znovu hádat. Nechtěla jsem na toho muže už déle koukat.
„Dobrou noc." S tím jsem se zvedla a co nejrychleji odešla.

Byla jsem tedy odsouzená žít s kamenem. S člověkem, co nezná slovo cit.
Byla jsem odsouzená žít život bez lásky.