Nemilé překvapení

smysl života?!

„Co to děláte?" zahřměl můj manžel, když jsem do něj omylem vrazila.

„Já..." nechápala jsem, proč je hned tak nasupený. „Moc se omlouvám, nevšimla jsem si-"

„Tak se příště koukejte před sebe!" V ruce měl nějaké papíry a brýle mu sjížděly z nosu.
Aha, takže on se nedíval. Četl si při cestě papíry.

„To stejné radím i já vám." pronesla jsem nepříjemně.

„Dobře.." řekl najednou Luis a já si až teprve teď vzpomněla, že je tu taky.
„Už půjdu, přeji pěkný den, vaše milosti." rozloučil se a spolu s buchtami se vydal pryč.

„Zdá se, že jste objevila kuchyň. A mého bratra." řekl hrabě hořce.

„Je na mě milý, narozdíl od jiných členů jeho rodiny." řekla jsem provokativně. Už zase. Musím s tím přestat.

„Hmm" konstatoval suše hrabě a prohlédl si mě jeho modrýma očima.
„Myslím, že svůj čas byste mohla využít k prospěšnějším věcem, než je potulování se s mým bratrem." řekl nakonec.

To mě nazlobilo. Bude mi říkat, co mám dělat? Bude mi dirigovat i můj volný čas?
„A co podle vás bych tady měla dělat?" S tím slovem tady jsme si dala obzvlášť záležet.

Přimhouřil oči a jeho ústa se stáhla do tenké čárky.
„Mohla byste třeba vést svou novou domácnost, jak to obvykle manželky dělají."
Ano, ano.... Stejně jak to dělávala má matka. Všechno muselo být do nejmenšího detailu zařízené. Služebnictvo neustále zasypávala různými úkoly.

„Nemyslím, že byste byl rád, kdybych vám měnila váš zavedený pořádek." dívala jsem se mu do očí a musela jsem u toho mít trošku zakloněnou hlavu. Pomalu jsem zapomínala, že je asi tak dvakrát starší než já. Nebo na to aspoň tak vypadal.

Hraběti se pohnuly koutky.
„Máte pravdu. Budete si muset počkat, až se vám narodí děti. Teprve poté přijde smysl vašeho života." řekl nezaujatě a podíval se na své kapesní hodinky.

Já otevřela pusu v náznaku, že bych se chtěla něčím ohradit, jenže mě přerušil.
„A teď mě omluvte. Budu muset jít." řekl a rychlým krokem odkráčel.

Znovu to ve mně vřelo. Jsem tady vlastně jenom rodící úschovna. Prý smysl mého života. Samozřejmě, že zastává názor, že smysl života ženy je porodit děti.
Byla jsem tak naštvaná, protože přesně tohle jsem nechtěla. Měla jsem slzy na krajíčku. Celé to na mě dopadlo.

Musela jsem odběhnout do ložnice a pořádně se vybrečet. Cítila jsem se neskutečně osamělá. Kéž by tu byla Caroline...pomyslela jsem si na chvilku, ale vzápětí tu myšlenku hned zahnala.
Caroline za všechno může. Kdyby neutíkala, nemusela bych tu být. Nemusela bych být odsouzená k životu obyčejné manželky...

~~~

Chvilku před večeří jsem se procházela chodbami mého nového sídla a řekla bych, že už jsem se tu docela dobře vyznala.

Šla jsem chodbou, když jsem z okna zahlédla, jak můj muž sesedá z koně.

Byl oblečený v černém jezdeckém obleku, který obepínal jeho svalnatou postavu. Ze svého černého koně sesedl s ladností a poté ho podivně přívětivým gestem pohladil. Tedy na něj to bylo podivné. I když já vlastně nevím jaký je.

~~~

Seděla jsem u velkého stolu v prostorné jídelně.  Tentokrát jsem si dala záležet, abych byla přesně na čas.
Hrabě seděl v čele. Já po jeho pravici a Luis po levici. Nikdo jiný s námi nejedl.