Nemilé překvapení

rada od starého přítele

Henry, pan hrabě
Těsně po odjezdu lorda Luise:

Kráčel jsem, mně už dávno známou, cestičkou od mého panství směrem na východ.
Nečekala mě žádná dlouhá vzdálenost, tak jsem si užíval pohled na pochmurné krajiny Anglie.

Byl jsem rád, že jsem se kdysi rozhodl dobře a majetek si nechal. Teď jsem pán všeho kolem.

Má žena nejspíš právě doma smutnila, protože jsem nechal odvést mého bratra. Můj mladý a pošetilý bratr si až moc myslel, když předpokládal, že se nedozvím, jaké city začíná chovat k mé novomanželce.
Zakročil jsem ještě dříve, než se něco vůbec stalo. Než se jejich city dokázaly dostatečně prohloubit.

Divil jsem se, když jsem zjistil, že má nová ledově působící žena se poddala něčemu, jako jsou právě city. Zřejmě nebude takový ledový čumák.

Jenže ke mně žádný cit neprojevuje. Manželská noc se ji spíše hnusila, než líbila a když se na sebe podíváme, cítím jen podráždění.

Spatřil jsem před sebou můj dnešní cíl. Velký dům uprostřed louky. Patřil mému blízkému ze studií. Dům blízko mého panství jsem mu daroval, když jsem vše zdědil.
Byl mou oporou, uznávanou radou a neopomíjeným společníkem.
Vděčili jsem mu za spoustu, stejně jako on mně.

„No né, Henry!" Přivítal mě mužný hlas poté, co mi pohledná mladá služebná otevřela dveře.
„Hrabátko!" Vítal mě s plnou náručí můj přítel Thomas.

„Taky tě rád vidím." Oplatil jsem mu pozdrav.

Jeho dům byl pečlivě a detailně vybaven. Měl zde vystavených spoustu objevů z cest.
Na to, že dům navštěvoval jen krátké období v roce, to tu vypadalo, jako velmi zabydlené prostředí.

„Promiň, že jsem nestihl dorazit na tvoji svatbu, měl jsem nějaké vyřizování v Bathu." Omlouval se, když jsem oba seděli v křeslech u skleničky kořalky.

„V pořádku, o nic velkého si nepřišel." Umírnil jsem ho.

Zvedl tázavě své husté obočí a upřel na mě své pronikavě tmavé oči.
„Ale, ale. Ošklivá nevěsta? Starší sestra byla půvabnější?"
Když jsem ho naposledy viděl, bylo to krátce v Londýně, kdy jsem se mu v rychlosti snažil vysvětlit, jak má ,tehdy budoucí, nevěsta stihla vzít roha.

Zamyslel jsem se. Caroline byla hezká to ano. A Jane...
Byla hezká jako spousta dívek v jejím věku. Vlastně jsem se tím nějak nezabýval ani nepřemýšlel o tom. Bral jsem jí jako, že si ji vzít musím a poté občas zapomínal, že jsem tak vůbec někdy učinil.

„To ne, má žena je..." hledal jsem nějaké slovo. „Obstojná, řekl bych. Ošklivá není."

Thomas se rozesmál. „Obstojná?!" Prohrábl si havraní vlasy a dolil nám kořalku. „Příteli, ty jsi ale v maléru. Jak chceš žít s někým, koho nedokážeš ani popsat. Nebo řekneš, že je obstojná." Smál se dál. „Chudák holka."

„Holka by mě nejradši viděla hořet v pekle." Nevrle jsem pronesl.

„Snad ji nezlobíš?"

Pousmál jsem se. To sotva. „Spíše naopak. Nechal jsem poslat pryč mého bratra, protože se začala zamilovávat do špatného bratra."

Thomas se nepřestával smát. Celého jsem mu to povyprávěl. Řekl jsem mu o svatbě a následujících dnech, jak jsem si nedával pozor.

„Ty dokážeš překvapit, Henry." Zhodnotil nakonec můj přítel.
„Máš to docela zapeklitý."

Nic jsem neřekl. Jen jsem pil dál kořalku a koukal do okna před námi.

„Třeba ji ale tvůj bratr dal důvod milovat." Řekl po chvíli a já mu věnoval nevěřícný tázavý pohled.
Zvedl ruce na obranu. „Myslel jsem tím, že se k ní trošku choval. Víš je to ženská, i když podle tvého popisu emancipovaná, ale stejně chce nějaké zacházení. Třeba byl na ní milý a krmil jí komplimenty, jak to jen šlo."
Odmlčel se. „Což si ty, jak tě znám, rozhodně nedělal."

To jsem nedělal. Vlastně jsem kolem ní chodil, jako by celé manželství byla její chyba. Byl jsem k ní hrubý a neelegantní.
„Nedělal, Thomasi. Je mou ženou, má mě mít ráda přirozeně."

Thomas zakroutil hlavou a zase se usmíval. „Příteli, s takovým přístupem daleko nedojdeš. Takhle budete kolem sebe do konce života chodit, jak kdyby jste se neznali."

Uměl bych si představit, že by jsme spolu do konce života nepromluvili.

„Vzpomeň si, jaký si byl." Pokračuje Thomas. „Myslím, jak moc si ženy miloval, samozřejmě. A teď máš jednu doma. Mladou a ne ošklivou, jak si sám řekl." Potutelně se na mě podíval. „Užij si to trochu né? Na co čekáš? Až oba zestárnete?"

„Nemyslím si, že by o něco takového stála." Řeknu, i když o jeho myšlence dosti přemýšlím.

„Ale každá jednou souhlasí, když máš tvoji tvářičku." Mávne rukou. „Trochu se snaž, ne? Nebo ji prostě řekni že je tvoje žena a že-"

„Nikoho do takových to věcí nenutím." Přeruším ho a ujasním mu moji důležitou zásadu.

„Vždyť já vím, klídek." Brání se a nalívá si už několikátou skleničku. „Tak to udělej jako vždycky. Vždyť to s ženami umíš."

„Tahle je ale jiná. Nebudu to tak lehký."

„A chlap si od toho, aby si utíkal před nelehkými věcmi?" Zasměje se a napřáhne ruku. „Až se příště uvidíme, tak ty už zaseješ semínko naděje tvému úžasnému rodu, který to po tobě zoufala vyžaduje."

Směju se mu. Zase. Nad jeho pošetilostí a schopností se sázet absolutně na všechno.

Jenže máme rádi výzvy. Oba dva. Vždycky jsme měli. Podám mu ruku. „Budiž"