Nemilé překvapení

Caroline.

Probudila jsem se v našem krásném domě ve městě. Měla jsem, co dělat, abych znovu neusnula. Bylo docela pozdě. Něco kolem deváté. Promnula jsem si oči a najednou jsem něco uslyšela. Byl to pláč. Ženský pláč. Rychle jsem otevřela dveře od mého pokoje a seběhla po schodech ke společenské místnosti, odkud se pláč rynul.

"Matko? Co se ti stalo?" klekla jsem si k ní ještě v tenké noční košili a s rozpuštěnými vlasy. Ona seděla na pohovce a dlaněmi si kryla obličej.

"Caroline...ona..ona odešla." vypadlo z ní nakonec.                                                                     "Odešla, jak to myslíš?" řekla jsem nervózně a trochu jsem s ní zaklepala.
"Jane běž se převléct a až pak se na něco ptej." vynadal mi otec a já se teprve porozhlédla po místnosti. Myslela jsem, že je tu jen matka. Jenže tu byl otec a návštěva!

Pan hrabě seděl na pohovce, která ještě před chvílí byla za mými zády. Nérvózně mě pozoroval. Nejspíš čekal až udsuď odpluju pryč.

"Omlouvám se otče." okamžitě jsem se postavila.

"Pane." uklonila jsem se před panem hrabětem a odběhla do pokoje.

To bylo docela trapné, ale neměla jsem čas nad tím přemýšlet, protože jsem byla celá rozrušená, co se vlastně stalo. Rychle jsem se nasoukala do šatů a zavolala jsem služebnou, aby mi co nejrycheji učesala drdol.

Už oblečená jsem znovu seběhla schody. Dveře do společenské místnosti byli otevřené. Než jsem však něco stačila říct otec mi strčil do rukou dopis, ať si ho přečtu. Zůstala jsem stát na chodbě a četla.

Moji milý.

  Dlouho jsem přemýšlela o tom, co je pro mě důležité. Došla jsem k tomu, že to není bohatství, majetek, či titul nebo nějaké postavení. Moje cíle jsou mnohem větší, než býti manželkou nějakého muže.

Prosím nezlobte se na mě a netrapte se kvůli mně. Poradit si umím a vše sama zvládnu. a hlavně si nikdo z vás neberte za vinu můj odchod. Bůh vám žehnej.

Caroline.

To je...

Otce mi vzal dopis z rukou. "Otče.." Zavřel mi dveře před nosem. Zkusila jsem zaťukat, ale bylo to marné. Proč jen mě tam nechtějí pustit? A proč mě tu nechávají samotnou v nevědomosti.

Rozešla jsem se směrem ke kuchyni.
Paní Jonesová mi dala kousek buchty. Paní Jonesová je taková naše druhá matka. Byla to naše chůva a teď je kuchařka. Vždy si pro nás najde vlídné slovo.

V kuchyni seděl i Wiliam. Vypadá to, že se společná snídaně nekonala.

„Už jste to slyšela?" zeptala jsem paní Jonesové. Pořád mi nešlo do hlavy, proč Caroline odešla takhle.. To, že si nechce vzít pana hraběte, jsem ještě chápala. Ale mohla se aspoň rozloučit, nebo se to snažit nějak domluvit.

„Slyšela, mé drahé dítě." řekla posmutněla paní Jonesová. „Popravdě ani se Caroline nedivím. Toho muže bych si také vzít nechtěla."
„Vždyť je bohatý a ošklivý taky není." vložil se do toho Wiliam a kroutil hlavou.
„Bohatství a krása není všechno." řekla jsem mu.

„Když myslíš." Wiliam pokrčil rameny. „Radši bych byl bohatý, než chudák bez rodiny. Nevím co si ve státech Caroline sama počne."

„Ona sama nejela." řekla mu paní Jonesová a já byla úplně zmatená.

„O jakých státech to mluvíte? A jak jako, že není sama?" zeptala jsem se celá rozrušená.

„Ona ti to neřekla?" podivila se paní Jonesová. Zakroutila jsem hlavou.
„Caroline se vydala do států. Prý tam bude mít víc příležitostí jak ona, tak její snoubenec."