Nemilé překvapení

raz dva tři dva dva tři

  Probudily mě sluneční paprsky, když mi zasvítily do obličeje. A to jsem si myslela, že jsem večer závěsy zatáhla.
  Chvíli jsem se převalovala a potom neochotně vstala a přešla ke stolku, kde jsem měla připravenou snídani. Milostpán už měl samozřejmě svou polovinu postele dávno ustlanou a byl bůhví kde. A to říkal, že máme ty líbanky. Nejsem si jistá, jestli mi to vadí, že je pryč. Spíš ne.

  Někdy snídám s hrabětem a někdy sama. Záleží, kolik má můj muž času. Upřímně preferuji začátek dne o samotě. Než pozorovat ten jeho nevrlý výraz.
   Jenže dneska jsem si podivně místo jeho odpudivé a nervy drásající povahy představila moment, kdy mi včera povídal o tom, jak by jsme nám dvěma měla dát šanci.

Chroupala jsem croissant a u toho vyhlížela z okna. Na mlhu, jež se vznášela nad panstvím a typickou anglickou venkovskou krajinou. Když jsem se otočila k talíři, všimla jsem si obálky, kterou jsem předtím nezaznamela.

Vzala jsem ji do ruky, protože na ní bylo napsané mé jméno a přečetla si, co se píše uvnitř.

"Přijďte za mnou do knihovny..."

To byl celý obsah obálky.
Aha... tak fajn. Na líbanky zřejmě nezapomněl. Jenže to, že jsem ho jednou políbila, neznamená, že budu chtít znovu. Ani to že jsem řekla na včerejší rozhovor něco jako MOŽNÁ...

~~~

Vkročila jsem do poměrně velké knihovny. Trávila jsem zde spoustu času, jenže poté jsem zjistila, že výběr zdejších knih není zdaleka tak atraktivní. Z velké části se jednalo spíše o úřední spisy a filosofické romány na odměřené, dávno nepopulární téma.

„Dobré ráno." Usmál se na mě můj muž. Stál u velkého stolu uprostřed místnosti.
„Dobré..." Řekla jsem rozpačitě a prohlížela si hromadu knih, jež spočívala onom stole.
Abych si přiznala, při pohledu na něj se mi trochu rozbušilo srdce. Ale jen trošičku. Opravdu malinko při vzpomínce na poslední dny.

„Mám pro vás překvapení." Pokynul mi abych přistoupila blíž. „Vím, že tu máte dlouhé dny a semnou si moc nepopovídáte, až budu pracovat."
Jako bych o to nějak stála.
Odstoupil od stolu a mně se znovu naskytl pohled na hromadu knih.
„Doslechl jsem se, že preferujete trochu jiný žánr knih, než má skromná sbírka dokáže nabídnout."

Na stole leželo pár románů, jak dobrodružných, tak romantických a historických.
A poté tam byly další spisy. Když jsem si přečetla jejich názvy i hned jsem pochopila.
„V Londýně jste byla ve středu dění a zdá se, že i vaše četba k tomu byla přizpůsobena."
Pozoroval mě, jak se probírám. Moderní spisy o rovnoprávnosti a pokrokových myšlenkách. Dokonce tu bylo i pár výtisků novin.
Nemohla jsem být šťastnější.

„Já....děkuju." Ohromně jsem se na něj podívala. Sledoval mě s radostí. Vypadal pyšně, že mám radost. „Je to od vás velmi pozorné, děkuji."
Každou chvílí se mi představoval v jiném světle.

Přičichla jsem k novým výtiskům a objala je.

Pan hrabě se přidušeně zasmál.
Pak jsem se ale uklidnila a spražila ho podezíravým pohledem. „A proč vlastně?"

Tázavě zvedl obočí.

„Proč jste mi je koupil?" Ukázala jsem na knihy, jež museli i spoustu stát. „Proč jste mi koupil tohle? Vy přece moderními feministickými ženami opovrhujete."

„To jsem přece nikdy neřekl." Udělal nechápavou grimasu.

„Řekl jste přece, že žena je tu od toho, aby rodila dědice, nebo tak něco." Vzpomněla jsem si na první dny manželství.