Nemilé překvapení

cizí rty

„Vyjedeme si dnes na projížďku?" Zeptala se Lady Sarah mého muže, jako by se včera nic nestalo.
Pan hrabě právě dojídal snídani, když překvapeně zvedl zrak k Lady Sarah.

„To by bylo skvělé." řekla Lady Ann.
„Mohli by jsme si vyjet všichni dohromady. Už dlouho jsem se nepoohlížela po okolí."
Zřejmě nepochopila, že Lady Sarah měla namysli projížďku pouze ve dvou.
Lady Sarah se nejistě usmála.

Pan hrabě se nejdříve podíval na mě. Nemohla jsem z toho pohledu nic vyčíst.
Poté chtěl něco říct, jenže se ozval Luis:„A co kdyby jsme se prošli. Už dlouho jsme nebyli na rodinné vycházce a z koňů stejně bolí celé tělo."
Řekl a usmál se na mě. Úsměv jsem mu oplatila.

„Nemyslím si, že-" Lady Sarah nestihla nic říct, když Lady Ann s nadšením souhlasila s nápadem svého druhého syna.

~~~

Kráčela jsem tedy loukami, které se rozléhaly za panstvím, v ráměti mého muže. Všude bylo jarní kvítí a jejich vůně mi způsobovala nadměrné kýchaní.
„Je tady opravdu krásně." Rozplývala se Lady Ann. „S otcem jsme zde trávili spoustu času." zavzpomínala se.
Skoro jsem ji vnímala. Můj nos byl plný rýmy a já musela neustále kýchat a smrkat. Pan hrabě mě zodpovědně držel.
„Nedělá vám jarní vůně dobře?" optal se mě.
„To ne..." popotáhla jsem a znovu kýchla. „Já jen-" nedopověděla jsem to. Musela jsem kýchat.

„Spíše čistý vzduch." řekla posměšně Lady Sarah a přiblížila se k nám. „Asi jste zvyklá na více prachu a-"

„Ne." zastavila jsem ji rázně, aby dál nepokračovala. Nepotřebovala jsem slyšet její nerozumné posměšky. „Jsem v pořádku. Jen mě to trochu dráždí, ale zvyknu si."

„Samozřejmě." řekla jízlivě a zavěsila se do mého muže z druhé strany.

„Stává se to i lidem, kteří na venkově pobývají celý život, Sarah." řekl pan hrabě a ukázal před sebe na Charlotte. „Podívej se na mou sestru. Žije mezi kvítím od malička a rýmy se ještě nezbavila."

„Máš pravdu." usmála se. Samozřejmě že s ním bude souhlasit.

Tak jsme si tedy vykračovali po loukách a cestách rozlehlým panstvím mého muže. Mým novým domovem.

Po chvíli jsme se připojila k Luisovi a vedla s ním zajímavou a veselou konverzaci o lidských povahách. Luis byl kupodivu v dobré náladě, zřejmě si nechtěl připustit, že odtud musí odjet zpět k matce a nebo si mu naopak chtělo.

Můj manžel si vykračoval s Lady Sarah. Ani zdaleka jsem nechápala jejich vztah, jak to mezi sebou mají a proč když si tak náramně rozumí, se nevzali a zatáhli do toho mě.

~~~

Odpoledne bylo tak krásně, že jsem nevydržela sedět vevnitř a musela jsem se jít projít do zahrady. Nebyla jsem však připravená na výjev, který se naskytl mým očím.

V altánku obehnaným hustými keři a jen těžko viditelným seděla lady Sarah ve velmi intimním sevření s mým mužem.
Stála jsem na cestička, která vedla k altánu, s otevřenou pusou a šokem otupělá. Ne že by mě překvapilo, že si můj muž na toto vybral zrovna Lady Sarah, ale myslela jsem, že je rozumný a znalý svých povinností a vůbec. Jak si to jen může dovolit. Vždyť jsem zde! Jsem na stejném pozemku jako on.

V hloubi srdce mě to nesmírně ranilo, ale teď jsem nemohla cítit nic jiného než zlost. Jakoby se v mém nitru zažehnul ten nejpálivější oheň.

Nevím, jak dlouho jsem stála a pozorovala ty dva se oblizovat. A to doslova. Když si mě konečně všimli, i hned od sebe odskočili.
„Jane, já." Panikařil můj muž. Teď se nezdál tak děsivý a vážný. Byl vyděšený.
„Nemusíte nic říkat. Myslela jsem, že máte nějakou důstojnost." Probudila jsem se z transu a snažila se nerozplakat.

„Jane já se omlouvám, byla-" plácal páté přes deváté. Zvedl se a chtěl za mnou dojít. Obtisk cizí rtěnky na jeho tváři,  znechucoval ještě více  všechny mé představy o něm.

Nechtěla jsem, aby se přiblížil. Proto jsem se rozeběhla pryč. Poslední co jsem stihla zachytit, než se mé oči zalily slanou vodou, byl vítězný pohled Lady Sarah.

Běžela jsem co nejrychleji, protože jsem věděla, že běží za mnou. Chtěla jsem mu utéct. Utéct zpátky do Londýna, kde jsou chytří a úctyhodní lidé. Chtěla jsem zpátky domů.

Očekávala jsem, že s podpatky a ohromnou sukní, neuteču daleko, ale zkusit jsem to musela.

Když mě chytl za zápěstí, prudce jsem zastavila.
„Nesahejte na mne!" Vyčetla jsem mu a ihned se z jeho sevření vyvlékla.
„Jane, prosím." Řekl a opravdu mě pustil.
S mokrými tvářemi jsem hlasitě zavzlykala. Tohle je přesně, co jsem v životě nechtěla. Muže jako je on!
„Co jsem vám udělala, že mne musíte takhle trápit? Co jsem provedla, že jsem si vás musela vzít?" Skoro jsem to křičela.

„Já se vám tak omlouvám. Nevím co to do mě vjelo. Já jsem nechtěl, přísahám." Řekl a lámal se mu hlas. Byl směšný!

„Prosím neponižujte se ještě více." Řekla jsem mu.
„Jane, já vás prosím." Vypadal že je s nervově v koncích. Znovu udělal krok blíž a pokusil se mne chytit za ruku.

S pláčem jsem zakroutila hlavou a udělal krok dozadu. Chvilka ticha mezi námi mi dala zabrat. Koukali jsme se jeden druhému do očí. Lítost a smutek v těch jeho byly víc než značné. Ale já k nim nedokázala cítit žádný soucit.

Když jsem cítila další nával ošklivého pláče, otočila jsem se a odešla pryč. Nešel za mnou. Naštěstí. Ani já se na něj neotočila.

Když jsem vešla do zámku a viděla překvapené a zaujaté tváře sloužících, snažících se svoje udivení zatajit, rozeběhla jsem se vstříc
Naši společné ložnici. Když jsem po cestě potkala Luise, překvapeného jako nikdy, nezastavila jsem se. Jen jsem sklopila zrak a ještě přidala.

Volal za mnou, ale já nerozeznala co. Zabouchla jsem dveře a zamkla je. Poté jsem se rozvalila na postel a několik hodin jen brečela. Protože jsem byla smutná, nesnáším tohle panství, jeho pána, svůj osud, tuhle ložnici, sama sebe,...