Nemilé překvapení

zpátky

Londýn na mě dýchal celou svou krásu a já byla připravena se mu odevzdat.

Po náročných necelých čtyřech a půl hodiny v kočáře, kdy jsem musela sledovat mého muže a pak jsem z této náročné činnosti musela následně usnout, jsem byla nadmíru ráda, když jsme se objevili na kraji Londýna.

Hrabě mě vzbudil.
Neskrývala jsem nadšení a zaujatě sledovala a komentovala okolní scenérie. Viděla jsem vysoké komíny továren, spoustu kouře a kamenných domů.

Londýn měl svoje kouzlo. A taky svoji vůni...

„Prokrista. Zlatý venkovský vzduch." Pronesl pan hrabě s ohrnutým nosem. Sledoval továrny a průmyslové budovy s menším nadšením než já.

„No to víte. Temže není žádný potůček tam u vás." Řekla jsem možná trošičku povýšeně.

~~~~~

Kočár se dostal přes všechny kamenné ulice a davy lidí, jež v nich proudily.
Konečně se jeho kola zastavila. Poznávala jsem okolí a dům, který se za okýnkem tyčil.
Můj rodný dům.

Hrabě pozoroval mé výrazy ve tváři. Nevěděla jsem, co cítit. Sice to bylo jen něco přes dva měsíce od doby, kdy jsem se odstěhovala pryč, ale přišlo mi, že jsem nyní úplně jinou dívkou. Možná i ženou.

Tenkrát jsem přesně věděla, co chci. Teď nevím nic.
Podívala jsem se na mého muže. Nic jsem neřekla, ale přišlo mi, že mě stejně slyší. Nebo že nějakým způsobem ví, co cítím.

„Půjdeme, Jane?" Řekl opatrně.

Vždy když vysloví mé jméno, jsem vedle. Vytrhl mě z nostalgicky lítostného zamyšlení.
Podívala jsem se do těch jeho ledově modrých očí a pak se zhluboka nadechla.

Zakývala jsem.

Když mi podával ruku, aby mi pomohl z kočáru, cítila jsem se zvláštně. Bylo to poprvé, co jsem do tohohle domu přijela jako návštěva.

„Jane!!!Ahoj Jane!!" Zaslechla jsem známý hlas. Z vchodových dveří na mě mával můj mladší bratr William. Přišlo mi, že přes ty dva měsíce zase vyrostl. Určitě mě za chvíli přeroste.

„Ahoj Wille!" Řekla jsem radostně a nechala mého muže i s jeho rukou za sebou.

„Ahoj!" Vyběhla jsem schody a bratra objala.
Stýskalo se mi.

Zahlédla jsem otce a matku. Přicházeli po dlouhé chodbě k předním dveřím. Netvářili se nijak překvapeně, jelikož jsem jim posílala dopis, kde jsem zoodpovědně informovala.

"Dobrý den, otče a matko." Pozdravila jsem je slušně a pak je nejistě objala. Nebyla jsem si jistá, zda mě vidí rádi. Matka se sice usmívala, ale otec se tvářil jako vždy. Naprosto nezaujetě a nepřítomně.

"Ahoj Jane." Matka se ke mně měla. Byla jsem ráda. Na chvíli jsem se v jejím náručí cítila jako malá holka. "Chyběla si nám."

"Dobrý den." Znělo za mými zády. Pan hrabě vzorně pozdravil a důstojně si podal ruku s mým otce. Jako by otce těšilo víc, že vidí svého zetě, něžli vlastní dceru.

"Pojďte dovnitř. Jistě jste měli náročnou cestu." Řekla matka a vedla nás dovnitř domu.

Poobědvali jsme s nimi a vyprávěli. Samozřejmě jsem se snažila odpovídat neutrálně a vypadat, že jsem spokojená. Co bych z toho měla, kdybych jim řekla, že mě celá ta situace stále mrzí. Myslím, že bych si při nejlepším vysloužila jen nějaké ale prosimtě a spousty dalších připomínek, jak si nemám na co stěžovat. Jsem žena, přeci.