Nemilé překvapení

bratr na studijním pobytu

Bílé dveře, před kterými jsem včera ještě celá vyděšená stála, se rozrazily. Vešel do nich můj manžel. S hrůzou jsem sebou škubla a posadila se.

„Co si o sobě vůbec myslíte?" rozeřval se. A já vykulila oči. Možná, že jsem to trochu přehnala.

Ještě než stihl stáhnout ze mě moji přikrývku, postavila jsem se vedle postele. Pořád jsem na sobě měla tu košilku. Teď na ní byla ještě červená skvrna. Polil mě nach.

Stál asi metr ode mne a byl celý nazlobený. Nebo alespoň tak vypadal. Zhluboka jsem se nadechla „Nechápu v čem je problém." prohlásila jsem a založila ruce na hrudi.

Asi jsem ho tím ještě víc rozzlobila.

Udělal krátký krok před sebe a povýšeně se pousmál. „Tak vy nechápete v čem je problém?"

Pohnula jsem hlavou ve znamení, že opravdu nechápu. I když jsem moc dobře věděla, co ho tak nahněvalo. Možná bych mohla přestat provokovat.

„Problém je..."

V tu chvíli jsem přestala na chvíli vnímat. V mysli mi proběhla jedna vzpomínka, spíše vzpomínky.

Můj otec byl celý rozrušený a pořádně nahněvaný. Klíčovou dírkou jsem toho viděla jen málo, ale matku brečící na pohovce jsem zaznamenala dost dobře.
„Vážně nevíš v čem je problém?!" můj otec neskutečně řval. Celé mé malé tělo se mi tenkrát rozechvělo nad jeho slovy mířené k mé matce.
„V tobě je problém!! V tobě Mary!"

„...ještě jednou se to zopakuje a garantuju vám, že tak shovívavý nebudu." slyšela jsem poslední slova, co hrabě vypouštěl ze svých úst. Nevím, co říkal. Asi že mám vstávat dřív.

Zakývala jsem hlavou.

„Dobře." řekl trošku smírnějším hlasem. „Teď se oblečte. Snídani už nestihnete, takže se uvidíme až u večeře." řekl a změřil si mě pohledem.

Čekal až se mu podívám do tváře. Zvedla jsem tedy hlavu a podívala se na něj.

„Přeji pěkný den." řekl a pozvedl koutky úst.
„Děkuji." odvětila jsem trošku nevrle. Když se zavřely dveře, musela jsem se posadit. Scéna, která mi proběhla před očima, byla něco jako varovaní. Něco čeho jsem se bála nejvíce, že skončím s někým, kdo se mnou bude zacházet jako můj otec s mou matkou. Že mě bude nějaký muž omezovat a bít mě za mé názory.

Probrala jsem se až když jsem se ponořila do poměrně studené koupele.

"Omlouváme se slečno," řekla jedna ze služek "Ale za dobu, co jsem čekaly, až se vzbudíte, koupel bohužel vychladla."

Nic jsem na to neodpověděla.

~~~

Asi o hodinu později jsem se pocházela po chodbách panství. Chodila jsem ode zdi ke zdi, z jedné místnosti do druhé, a takhle stále dokola. Nemohla jsem najít nic zajímavého. Už když jsem to vzdávala, jsem skoro na druhé straně domu od ložnice objevila něco jako studovnu.

Teda nejdříve jsem si tím nebyla jistá. Stála jsem na chodbě před otevřenými dveřmi. Přemýšlela jsme, jestli tam mohu vkročit nebo ne. Jsem přeci teď ta hraběnka, což znamená, že mi tahle místnost vlastně patří. Řekla jsme si a nakráčela dovnitř.

Byla to prosluněná místnost se spoustou oken. Na stěnách byly veliké knihovny a uprostřed místnosti rozsáhlý stůl, u kterého někdo seděl.

„Krásné ráno, má paní." řekl s úsměvem Luis. Před sebou měl hromadu rozevřených knížek. A jeho neposlušné vlasy mu padaly do tváře.

„Dobré." Chtěla jsem dodat něco jako, že ráno už přeci není, ale nechala jsem to.

Co on tady vlastně dělá? napadlo mě v ten moment.

„Jsem tu u bratra na takovém studijním pobytu, já vám to neříkal?" zmateně jsem zakroutila hlavou.
„Aha tím pádem má chyba. Budu zde ještě dlouhou dobu."

Luis byl podivná osůbka. Byl nabitý jakýmsi roztomilým a pozitivním temperamentem. Byl úplným opakem svého bratra.

Usmála jsem se na. Žádná jiná reakce mě nenapadla.

Luis na mě chvílí zadíval.
„Nechcete si sednout?" řekl mi, když se probral z transu.

„Děkuji." řekla jsem, když mi, jako pravý gentleman, odsouval židli, abych se mohla posadit.

Začal zavírat své poházené knížky.
„Co to vlastně studujete?" zeptala jsem se ho.

Luis si prohrábl vlasy a usmál se.
„Geografii."

„Vážně?!" skoro jsem to zakřičela.
„Ehm..tedy opravdu?" zeptala jsem se mnohem klidněji a v duši se proklínala za mou nepříliš vychovanou reakci.

„Vy o tom něco víte?" v přísahala bych, že jsem v Luisových očích zahlédla jiskřičky.
Normálně bych ho odpálkovala, aby si své představy o nízké vzdělanosti žen nechal radši pro sebe. Jenomže od dnešního rána jsem se snažila hlídat, co vypustím z pusy.

„Jistě. Přečetla jsem o tom spoustu knih." řekla jsem s klidem.

„Panečku! Tak o tom si budeme muset někdy popovídat." řekl a zadíval se mi do očí. Vypadal, jak šťastné dítě. Jeho oči byly opravdu moc zajímavé. Zelená, která se v nich mísila s modrou, tvořili překrásné barvy.

Najednou moje břicho vydalo zvuk, dožadující se po jídle.
„Omlouvám se." řekla jsem a snažila se zamaskovat svůj stud.

„Nemusíte." řekl Luis a jeho úsměv na chvíli zmizel. „Vlastně jsem vás neviděl na snídani, takže to docela chápu."

Znovu jsem si musela vzpomenout na to nepříjemné ráno. „Bohužel jsem ji nestihla." řekla jsem nakonec.

Luis si povzdechl. „To je bohužel můj bratr."
Pak se zvedl ze židle.
„Ale pokud mi pomůžete uklidit tyhle knížky, možná by jsme pak mohli udělat výlet do kuchyně."

Usmála jsem se. Od srdce.
Luis byl tak upřímný a bezstarostný, že mě to po starosti s jeho bratrem hned omámilo.

~~~

V kuchyni jsem se seznámila s buclatou veselou kuchařkou. Jak můžou být všichni tak pozitivní, když mají tak mrzutého pána.

„A nechcete ještě trochu, milostpaní?" Ptala se mě potom, co mi nabalila několik buchet.

„Opravdu ne, ale mockrát děkuji." řekla jsem a zakousla s do nadýchané buchty.
Kuchařka mě sledovala a zřejmě čekala, co na její jídlo povím.

„Je to výborné." zhodnotila jsem, když jsem spolkla první sousto.

Kuchařka se znovu usmála. Luis měl plnou pusu. Seděla na lavici a ládoval se.

„Jsem moc ráda, že vám chutná milostpaní. A také mě těší, že jste do naší kuchyňky zavítala."
řekla kuchařka, když jsme byli na odchodu.

Luis si sebou vzal ještě tři kousky buchty.
„Rád sem chodím, když si potřebuju odpočinout od učení."

Šli jsme chodbou, ani nevím jakým směrem. Když jsme se chystali zabočit, vrazila jsme do napřímené a upjaté postavy.

„Co to děláte?" řekl můj manžel.