Nemilé překvapení

líbánky? odkdy?

Cítila jsem se celkem přešle. Nejradši bych jen seděla, dívala se z okna a litovala sama sebe. Jenže pak si povím: Mám to zapotřebí?
Jsem přeci silný jedinec. Silná žena, co všechno tohle zvládne.
Postavím se tedy svému životu čelem. Nebudu dělat to, co po mě chtějí. Většinou. Pokusím se přizpůsobit ale zároveň z tohohle zapadákova vyždímat, co nejvíce.

Na večeři jsem dorazila o pět minut dříve. Sedla jsem si na své místo a poslouchala ticho. Občas zaskřípala podlaha nebo byly slyšet kroky služebnictva, ale jinak tu bylo příšerné ticho. Žádný život. Žádní lidé.
Pomyslela jsem na Luise. Na vášnivý polibek. Na jeho rozcuchané vlasy a krásné oči. Myšlenku jsem musela ihned zahnat. Nechtěla jsem o něm přemýšlet. Chyběl mi. A to víc než dost.

Dveře se otevřeli a do místnosti, přesně na sedmou, vešel můj muž. Vážným rázným krokem si to nakráčel ke svému místu v čele stolu a důležitě se usadil.

Právě v ten moment začali přicházet sluhové s jídlem.
„Krásný večer, má paní." Usmál se na mě. A já nechápavě zvedla obočí. To bylo na MĚ?!
„Do-Dobrý večer." Vykoktala jsem po chvíli a dala se do jídla.
Chvíli bylo ticho. Pan hrabě vypadal, že nad něčím dumá, ale pak svůj zrak otočil mým směrem.
„Dnes vám to moc sluší."

Myslela jsem, že mi zaskočilo. Odkašlala jsem si a nechápavě se usmála.
„Asi děkuji?"
Usmál se.
„Jste v pořádku?" Vypadlo ze mě.

Otázka ho zřejmě dosti překvapila. Napřímil se a s lokty položenými na stole zkřížil ruce.
„Proč bych nebyl?"

„No já nevím. Obvykle nejste tak milý." Odpověděla jsem nejistě. Zdálo se mi to všechno divné.

„To máte pravdu." Zamrkal. „Jenže teď jsem si nemohl pomoct."

Jeho pohled mě více než znervózňoval. Přišlo mi, že vidí až do nitra mě samotné. Díval se do mých očí a já ho do těch jeho ledově modrých.
Zčervenala jsem a sklonila hlavu k talíři.
Něco zatím bude, říkala jsem si. Chová se divně. Bude něco chtít napadlo mě.

~~~

Bylo divné si celý večer s mým mužem povídat, jako by se nic nikdy nestalo a my byli pouze známými. Mluvil o svém panství a činnostech, co ještě musí vykonat. Byl milý. Ale celá ta situace na mě rozhodně mile nepůsobila.

Nechápala jsem, jak se takhle může chovat a dělat, že neví, jak mě všechno, co udělal mrzí.
Proto, když přišel do naší společné ložnice a já už ležela, jsem se odhodlala se ho zeptat.
„Vás to vůbec nemrzí, že ne?" Zeptala jsem se ho když si rozvazoval vázanku.

Ustal v činnosti a s tázavým výrazem si mě změřil. „Bohužel nevím o čem mluvíte, má drahá."

Obrátila jsem oči v sloup a pevně chytla svojí peřinu, abych na něj nevychrlila příliš nahněvaná slova.
„Mluvím o tom, jak rychle jste vyhodil vaše ho bratra."

Můj muž se arogantně pousmál a pak se zatvářil velice důležitě, až hrozivě.
Přešel od zrcadla k mé straně postele. A naklonil se k mně. Musela jsem ucouvnout, trošku se od něj odvrátit.
„Být vámi bych se o něm už nikdy nezmiňoval." Zašeptal. Byl tak blízko, že jsem cítila jeho teplý dech na mé tváři.
Seděla jsem na posteli a jeho ruce spočívaly vedle mého těla na okraji matrace.

Díval se na mě nebezpečným způsobem. V jeho očích se zračil hněv a zároveň prosba. Byly mrazivě ledové.

Snažila jsem se netvářit vystrašeně. Proto jsem zkřížila obočí a s nesouhlasným výrazem jsem přikývla. Přikývla jsem, i když jsem z celého srdce chtěla praštit pěstí do jeho až moc vypracované a mužné hrudě. Zatahat ho za ty až moc krásné vlasy a poškrábat mu jeho až moc silné atraktivní tuce. Bože!! Zrodila si mi v hlavě právě takováhle myšlenka?

Zřejmě si všiml změny výrazu v mé tváři. Toho jak jsem si ho neúmyslně začala prohlížet. Ušklíbl se a vzdálil se. Díky bohu. Jinak by mé tváře zhořely.

"Tenhle celý týden budu mít volno." Oznámil, když přešel k zrcadlu. Začal si rozepínat knoflíky od košile.

"Volno?" Vzpamatovala jsem se a byla ráda, že odvedl koverzaci jiným směrem.

"Ano." Řekl prostě. "Moje kancelář mě teď nijak nepotřebuje. Nebo alespoň né tento týden. Můj komoří se o vše postará a navíc jsem tento týden trávil každý rok v Londýně."

Při zmíňce o Londýnu mi poskočilo srdce. Můj milý domov. Centru poznatků a vědění. Moje sny...Ne, nesmím na to myslet. Stalo se. "A jaktože tento rok nejste?" zeptala jsem se.

Již ve své košili na spaná přešel k posteli a odložil své cennosti na noční stolek. Snažila jsem se nedívat jeho směrem. Fakt, že sdílíme spolu postel, mi nebyl stále nijak zvláště milým.

"No.." Odkašlal si zvedl peřinu, po kterou si zalezl. "Do Londýna jsem jezdil na námluvy nevěsty. Nebo jsem se na to alespoň vymlouval." Podíval se mým směrem. "A teď když už jednu mám, tak v tom nevidím převeliký důvod." Řekl prostě.

Podívala jsem se mu do očí. Modré, ledové. Přikývla jsem na znamení, že asi chápu.

Chvíli bylo ticho. "Myslel jsem, že bychom mohli napravit naše líbanky." řekl a já vytřeštila oči. Žádné líbanky jsme vlastně ani neměli, ale představa, že bysme měli, byla jaksi zajímavá.

"Líbánky?" zopakovala jsem po něm a nervózně se usmála. Snažila jsem se vyhýbat očnímu kontaktu.

"Proč ne." řekl a stále jsem cítila jeho prozíravý pohled.

"No já..." Ani nevím, co jsem chtěla říct. "Já jsem po dnešku dosti unavená,. Dobrou noc, vaše milosti." Víc rozpačitě a trapně jsem se tvářit nemohla. Otočila jsem se kněmu zády a v duši se proklýnala.

"Jistě. Dobrou noc má milá." Řekl trochu podrážděně ale stále si udržoval post gentlemena.

"Na líbanky je potřeba se vyspat" dodal a já na sucho polkla.