Nemilé překvapení

srdce kamarádky

Zamrkala jsem asi dvakrát, abych se opravdu ujistila, že mě můj zrak nešálí.

Pak jsem si to všechno uvědomila. Ne Ne NE! Ze všech těch mladých mužů, co v Londýně pobíhají, nemůže být Luis právě ten, co se uchází o moji nejlepší přítelkyni. Abych se přiznala, asi mě trochu zamrzelo, že si tak ryhle našel náhradu. Na druhou stranu mezi námi nic nebylo. Všechno se událo tak rychle, že tu ani nebyl čas, na nějaké něco. Vlastně bych vůbec neměla být naštvaná nebo cokoli. Je to pouze můj švagr. Nic víc.

"Znáš ho, viď?" Ptala se Emily a já se snažila tvářit, co nejvíc neutrálně.

"Znám." Skoro jsem to šeptla. Snažila jsem se nedívat jeho směrem, jenže to nešlo. Stál na druhé straně parketu a v ruce třímal skleničku. S oslnivým úsměvem si právě vyprávěl s ostatními mladými muži. Vypadal přesně tak, jak jsem ho znala. Hezký, mladý, uhlazený, ale zároveň rošťácky uvolněný, společenský... Byl to Luis.

"No a jak to tedy máte?" Zeptala jsem se opatrně své křenící se kamarádky.

"Jak to myslíš?" Řekla s úsměvem.

"No budete se tedy brát nebo-?"

Emily se začervenala. "No já myslím, že snad ano. Ještě mě tedy oficiálně nepožádal, ale já doufám, že brzy tak učiní. Něco naznačoval a opravdu to mezi námi jiskří. " Zase se smála. Byla očividně zamilovaná až po uši.

Zadívala jsem se na Luise. Byla jsem zmatená a nevěděla, co si o tom myslet.

"Dnes se mi na můj taneční pořádka zapsal rovnou čtyřikrát." Pokračovala Emily a ukazovala mi podepsanou kartičku. Pochválila jsem jí a snažila se ignorovat nepříjemné mravenčení po celém těle. Byla jsem nervózní.

Emily najednou zvedla prst. "Poslouchej to je druhý waltz tohohle večera, což znamená, že potom bude valčík a to bude s lordem Luisem tančit."

Snažila jsem se nevypadat nepřítomně, jenže to nešlo. Nějak jsem její dívčí nadšení nezsdílela. Vlastně jsem mu ani moc nerozumněla. "To je skvělé." Řekla jsem nakonec. Ještě jednou jsem se opatrně podívala na Luise. On se v ten samý moment rozhodl také otočit naším směrem. Ihned jsem pohledem uhnula a snažila se nepanikařit.
"Teď se sem podíval. Určitě za chvíli přijde." Červenala se dál Emily.

Musela jsem, co nejdříve zmizet. "Poslyš, Emily, já taky budu muset jít." Řekla jsem velmi strojeně. "Jsem teď manželka, víš jak. Musím být s ním a tak." Koktala jsem a u toho couvala.

"Aha." Emily se zatvářila poněkuď smutně. "Tak ahoj."

"Ahoj..." Bylo mi líto, že s ní nemohu strávit více času. "Ještě se uvidíme." Jenže to už jsem, co nejrychleji, pádila pryč. V hlavě mi hrálo několik otázek. Proč jsem se takhle zachovala? Jaktože se Luis uchází o Emily a jak to za tak krátkou dobu stihl, a co vůbec on dělá v Londýně? Neměl by být někde pryč, přeci?

Proplouvala jsem mezi lidmi. Ani jsem nevěděla, kam jdu.

"Jane!" Uslyšela jsem najednou dívčí hlas, jež vyslovil mé jméno. Rozhlédla jsem se kolem sebe a pak jsem je spatřila. Skupinku mých vrstevnic, které semnou kdysi vyrůstaly.