Nemilé překvapení

vlhko a chlad

„Myslela jsem si to." řekla jsem, když už jsme oba dva, já a Luis, byli zmáčení. Déšť nepřestával. Naopak z letní přeháňky se stal liják.

„Tak proč jste tedy stála o to, aby jsme vyrazili?" Luis musel přidat na hlase, protože ho přes ohlušující déšť nebylo slyšet.

„Já nevím!" Skoro jsem křičela. Na jinou odpověď jsem se nezmohla, jelikož jsem měla dost práce s tím, abych viděla před sebe.

Už jsme byli v lese, který se táhnul kolem panství, takže jsme nebyli daleko. Měla jsem stažené hrdlo, když jsem pomyslela na to, co mě tam čeká.

Vlasy se mi lepily na obličej a šminky mi stékaly po tváři. Držela jsem si šaty, abych mohla chodit v tekutém bahně. Mé střevíčky byly zničené. Tohle by se v Londýně nikdy nestalo! Pomyslela jsem si.

Zkoušela jsem se zeptat Luise, jestli by jsme se nemohli schovat pod stromy a přečkat, ale poté co se ozval hrom, jsme tuto představu opustili.

„Pojďte, už tam skoro jsme!" řekl Luis a podal mi ruku, abych překročila obrovskou kaluž.

„Za tohle nás váš bratr zabije!" řekla jsem, co jsme oba moc dobře věděli.

~~~

Dobelhali jsme se k bráně panství a od té jsme se rozeběhli k majestátním schodům, táhnoucích se k hlavním dveřím.

Uchopila jsem kliku, ale než jsme s ní stihnula pohnout, někdo jiný to udělal za mě.
Dveře z druhé strany otevřel můj muž.

Tohle nedopadne dobře.

Luis za mnou zkoprněl. „Já ti to vysvětlím." řekl svému bratrovi. Ten to ignoroval.
Chytil mě za zápěstí a vtáhl dovnitř.

Luis zavřel dveře a pan hrabě mě pustil. Jeho stisk byl silný, že mé zápěstí bolelo.

Chvíli bylo ticho a jediné, co bylo slyšet, byly kapky dopadající na suchou podlahu.
„Já-" začala jsme, ale nedostala se ke slovu.

„Řekl jsem žádná vycházka!" zahřměl. Sklopila jsem oči.
„Myslel jsem si, že si dospělý muž a že máš rozum!"
Přistoupil k Luisovi. Srdce mi zběsile bilo.

„To není jeho chyba. To já jsem chtěla jít." řekla jsem. „Přemlouvala jsem ho."

Pan hrabě se podíval na mě a pak na Luise.
„Zítra přijede matka. Odjedeš s ní. Mám tě plné zuby." Procedil mezi zuby.

V Luisově tváři se zračilo překvapení a smutek.

„Ne.." řekla jsem a podívala se na pana hraběte.

„Prosím?" řekl dojatě.

„To nejde..." dodala jsem. Podívala jsem se na Luise. Všechno je to moje chyba..

Můj muž si toho musel všimnout. S jakou lítostí jsem se dívala na Luise.
„Zmiz mi z očí." Nakázal mu.

Luis odešel. Pozorovala jsem ho, jak se svěšenými rameny odchází. Je to má chyba..

Bahno ze mě odpadávalo na kamennou podlahu.

„Můžete mi to laskavě vysvětlit?!" Hrabě se zdál, že se jen tak drží. Měl na sobě jenom košili, na které měl černou vestičku a společenské černé kalhoty. Jeho černé vlasy byly rozcuchané a tvář více než rozrušená.

„Já..." chtěla jsem něco říct, jenže mě nenapadaly slova. Luis odjede.

„Nechápu vás." Rozkřikl se. „Máte všechno, co jste si, kdy mohla přát. Nic vám nehrozí. Nikdo vám nic nedělá, ale vy stejně musíte porušit i ta nejzákladnější pravidla, jaká kdy existovala!"

Podívala jsem se mu do očí. Znovu mě nahněval.
„Co vy víte o tom, co já si kdy přála?! Přála jsem si spoustu věcí, ale ne tohle." Rozhodila jsem rukama. „A ty vaše pravidla! Nejsem vaše dítě, ale manželka!"

„Tak se začněte chovat jako má žena! Za tím mi děláte jenom ostudu!" Rozkřičel se.
Kamenné zdi odrážely jeho ozvěnu.

„Neprosila jsem se být vaší ženou." Procedila jsem mezi zuby.

„Já se taky neprosil být vaším mužem!" zařval.

Zasmála jsem se.
„To nemyslíte vážně! Kdo jiný by se prosil než vy. Zcela nechápu vaše pohnutky k tomu, aby jste si mě vzal, ale jste to vy! Vy jste důvod, proč jsme oba v tomto zbytečném manželství."

„Zbytečné bude jen do té doby, než mi porodíte syna!" Byl celý bez sebe.

„Takže jsem jen nějaká chovna pro vaše děti!" Dívala jsem se mu do očí. Tohle jsem nechtěla. Nic z toho jsem nikdy nechtěla.

„Přesně tak." zašeptal. Byl krutý. Byl zlý.

Do očí se mi vlily slzy.
„Já vám žádné dítě rodit nebudu." zašeptala jsem plná odhodlání, ale i strachu.

Jestli byl do teď nazlobený, nevím co bylo tohle. Zamračil se ještě více a chytl mě za zápěstí. Z hluboka jsem se nadechla.

„Kdo si myslíte, že jste?" Řekl hrabě a díval se mi do očí.
Měla jsem na krajíčku a ani jsem nevnímala, co říká. Hlavně mě nemlať. Prosím.. blýskalo mi v hlavě. Vzpomínky z dětství se mi vrátily.

„Kdo si myslíte, že jste, abyste mi odporovala a zpochybňovala vaší náplň života, vašeho ženského života?"
Neposlouchala jsem ho. V momentě, kdy zvedl ruku. Jsem se chytla za hlavu a skryla se před přicházející ranou.

Jenomže žádná nepřicházela. Pomalu jsem se narovnala a podívala se na svého muže. Plakala jsem. Dětské vzpomínky mě vždy dokázaly rozbrečet.

Hrabě z hluboka dýchal. Jeho ruka se pomalu snášela dolů a stále mě držel za zápěstí.
Uvědomil si to. Uvědomil si, co udělal.

Pokřiveně jsem vydechla a vytrhla se mu.
Stále jsem byla od bahna, které už stihlo zaschnout.

Jeho výraz se okamžitě změnil na překvapený. Jakoby všeho co právě řekl litoval.

Zběsile jsem mrkala, abych zahnala slzy.
Hrabě se ke mně pokusil o krok přiblížit, jenomže já ustoupila.

Dál už nic nezkoušel.
„Pošlu pro vaši služebnou, aby vám pomohla se umýt."

To byla jeho poslední slova před tím, než odešel.

Zůstala jsem sama. Čekala jsem.

Dnes jsem udělala tolik špatného. To bylo jediné, na co jsem dokázala myslet.