Nemilé překvapení

strom

Ráno jsem se kupodivu nevzbudila v prázdné posteli. Vedle mě ležel můj muž. Nevěděla jsem, jestli se mám radovat nebo brečet.
Ještě si v klidu podřimoval. Takhle nevypadla vůbec děsivě. Byl rozvalený na své půlce postele a jedna ruka mu vysela dolů na podlahu. V tichosti jsem vstala. Vzala jsem ze židle světle žluté šaty a v tichosti vyklouzla z ložnice.
Prý líbánky. To sotva vaše milosti. Dva lidé, co se nemilují nemohou mít spolu líbánky.
V dámském salónku jsem se převlékla a dala do kupy. Třeba když se mu budu co nejvíce vyhýbat, tak na nějaké líbánky zapomene.

——————————

Nezapomněl.....

Ráno jsem se sama nasnídala a pak se vypočítavě vydala na procházku. Procházela jsem se po okolí tempem, které by i slizký šnek trumfnul.
Nešlo o to, že bych se ho štítila. Nebo vlastně jsem nevěděla, co semnou děje. Nebála jsem se ho. Nebo možná trochu. Nešlo o to, že bych se mu vyhýbala kvůli tomu, že se bojím, že se semnou bude chtít pomilovat. Pokud si dobře vzpomínám na naši svatební noc, nebylo to tak strašné.
Jen možná nechci, aby to měl všechno tak zadarmo. Moje odpuštění. Věděl, že nesouhlasím s jeho činny. Že jsem zde proti své vůli. Proto ode mě nemůže čekat, že budu skákat radostí.
Stále mě mrzí, co udělal Luisovi. Bolelo mě to. Luise jsem nemilovala. Vlastně pořádně nevím, co to slovo znamená. Ale měla jsem ho ráda. A přišlo mi, že i on mě. Měla jsem ráda jeho veselou společnost. A on mi ho vzal.

Procházela jsem se a nade vším dumala. Tak jako vždy jsem přemýšlela. Byla jsem už skoro u plotu panství, když mě něčí hlas vylekal.
Pod mohutným stromem seděl můj muž. V ruce měl kus stébla a na sobě košili a nedopnutou vestičku.
Vlasy si zřejmě taky nečesal.
„Koukám, že jste ranní ptáče." Řekla mi a založil ruce hrudi. Měřil si mě.

Napodobila jsem ho. „Když se mi to hodí."

Zvedl koutky a pak se trochu posunul do strany. „Neposadíte se?"
Podívala jsem se na místo pod stromem, které mi udělal. Pak znovu na něj. Na jeho ruce, na tělo, co se mu rýsovalo pod bílou košilí a vestičkou, na jeho podivně drzý mužný úsměv.
DOST JANE!

Nadechla jsem se a dělala, že se zamýšlím. „Měla bych?" Zeptala jsem se. „Není to pro mě jako dámičku z města moc...venkovské." Hledala jsem správné slovo.

Uchechtl se. „Vy už přece žádná dámička z města nejste."

Město a pokrok ze mě nevymlátí. To vůbec. Jenže je to věc, co by ji za hádku nestála. Stejně by ji nepochopil.

Důležitě jsem se vedle něj posadila. Opřela jsem se o kmen stromu a dívala se před sebe. Ignorovala jsem, kdykoli jsem ucítila jeho pohled na své tváři.

„Je to tu krásné, že ano." Řekl po chvíli. Před námi se rozléhala louka a les. Panství bylo po naší pravici, takže do výhledu na přírodu ani tolik nepřekáželo.

Já však na výhled nepomýšlela. Od rána mou mysl zaměstnávaly jiné myšlenky.
„Vy si opravdu myslíte, že vám to všechno jen tak z ničeho nic prominu?"

Odpoutal se od výhledu a zadíval se na mě tázavě. „Myslel jsem, že jsme si vyjasnili, že se o mém bratrovi zmiňovat nebudeme."

Nadechla jsem odhodlaná. Oční kontakt s ním mě znervózňoval. „To je jedna z mnoha věcí. Nechápu, proč jste ke mně teď taky přívětivý ale já si moc dobře pamatuju, jak ledově a chladně jste semnou zacházel. Jak mě tu máte jen jako schránku na vašeho dědice a jak jste vyhodil jediného člověka, co se těšil mé společnosti." Vyhrkla jsem na něj. A čekala jeho odpovědi.

Utrhl kus trávy a začal si s ní hrát v rukou. Sledovala jsem jeho prsty a přemýšlela a vzpomínala, jaký to byl pocit je mít na mé kůži. A jaký by dokázal být.
BOŽÍNKU JANE, CO TO S TEBOU JE? SOUSTŘEĎ SE! NEMÁŠ HO RÁDA.

„Máte pravdu, Jane." Tím odlákal moji pozornost od jeho prstů k jeho ústům. Moje jméno se rozplynulo na jeho rtech.
Díval se na mě. A já se modlila, aby nezjistil, jaké myšlenky se snažím potlačovat. Co je můj mozek vůbec schopen vymyslet.
„Choval jsem se k vám chladně a nedůstojně. Měl jsme být více milý. A omlouvám se vám za to."

„To byste měl." Špitla jsem. A doufala, že to myslí upřímně.

„Už se to nebude opakovat. Slibuju. Myslím, že oba tak budeme šťastnější."

Teď už si stoprocentně musel všimnout, jak moje oči těkají k jeho rtům, prstům a rukou, na nichž má vyhrnuté rukávy.
Ušklíbl se. Zase.
Všimla jsem si toho a obrátila oči v sloup, jako kdybych vůbec nechápala, co mu přijde tak vtipné.

„Nechápu, kde se to ve vás vzalo. Jste najednou takový dobrák, Vaše milosti." Řekla jsem ironicky a s velikou nadsázkou.

„Henry." Řekl rázně. „Říkejte mi Henry."

„Henry." Rozplynulo se mi na rtech a už jsem nebyla jediná, která se tomu druhému dívala na ústa.
Seděli jsme vedle sebe poměrně blízko. Stačilo se trochu pohnout a mohla bych ho políbit. Mohla bych cítit jeho na svých rtech. Mohl by mi rukama projet ve vlasech a pohladit na zádech. Přitáhnout si mě blíže. PANEBOŽE KDE SE TO VE MNĚ BERE?!

„Váš bratr si to nezasloužil." Špitla jsem a nepřestával na něj zírat. Bylo mezi námi podivné napětí, které ani moje slova neprolomila.

„Ach ano zasloužil." Špitl on. Nepostřehla jsem, že se k sobě pomaloučku přibližujeme.

„Ani v nejmenším." Nevěděla jsem, co říkám. Nebo možná ano. Ale jeho rty a ledové hladové oči.

„Dělal mou práci." Vydechl. Cítila jsem jeho teplý dech na své tváři. Byl blízko. Seděla jsem a rukama se opírala země.
„Sváděl mi manželku." Řekl surově a tempo, jimž jsme se k sobě přibližovali zrychlil z nuly na sto.

Poslední pohled do jeho očí než jsem ty svoje zavřela trval asi miliontinu milisekundy.
Přitiskl hladově své rty na ty moje. A jeho velkou žilnatou ruku přiložil na mou tvář.

Byla jsem udivená sama nad sebou, když i já jsem svojí rukou prohmátla jeho tmavé havraní vlasy a stejně hladově si vychutnávala jeho polibky. Nikdy předtím jsem se takhle vášnivě nelíbala.
Cítila jsem zvláštní pocit po celém těle. Mravenčení a chtíč. Líbal drsně a tvrdě. Byl kus chlapa a já se cítila neskutečně křehce. Přesně tak, jak jsem se v přítomnosti muže nikdy cítit nechtěla.
Jenže teď, jsem to cítila, ach můj bože cítila jsem to.
Najednou mě jeho ruka chytla kolem pasu a já se okamžitě odtáhla. Bylo to instinktivně. Vlastně vůbec nemám ponětí, co jsem tady právě vyváděla.

ACH JANE, VŽDYŤ TOHO MUŽE NENÁVIDÍŠ!

Koukala jsem na něj udýchaná a zmatená.
On byl zmatený možná ještě více než já. Vypadal, že chce něco říct, ale já ho předběhla:„ Já..., myslím, že bychom se měli už vrátit. Bude oběd a tak..."
Byla jsem v rozpacích, tak moc.
Henry okamžitě sundal ruku z mé tváře a zmatený, možná i trochu pobavený se rozhodl nic nenamítat nad mou hloupostí a nezkušenosti a zvedl se.
Podal mi ruku, aby mi na nohy pomohl a dodal: „Jak si přejete."

JANE JANE JANE!!!! hrálo mi v hlavě KOUKEJ SI ROZMYSLET CO VLASTNĚ CHCEŠ!