Nemilé překvapení

polibkem do města

Kniha, kterou jsem četla na zahradě na lavičce, byla zajímavá, avšak stejně mi nedávala zapomenout na polibek.
Tak jsme se políbili. No a co.
Jenže já ho nesnáším. Přeci.
Sama jsem dobře věděla, že slovo nesnáším ve vztahu s mým mužem ztratilo význam. I když jsem si to nechtěla přiznat, už jsem ho nenesnášela. Já ho už snášela. A bylo mi mdlo z pomyšlení, že mně jeho pozornost dokonce lichotila.

Byl konec léta a zahradou se neslo babí léto. Teplý horký vzduch se přeměnil do přívětivého teplého a stromy ztrácely svoji výrazně zelenou barvu.

Seděla jsem na lavičce kousek od záhonků, kde zahradníci právě sázeli cibulové květiny.
Občas jsem je pozorovala.
Hlavně svého muže. Ten už od rána obcházel kolem své krásné rozlehlé zahrady a zahlcoval hlavního zahradníka různými požadavky a přáními.

Cítila jsem se trošičku provinile. Tuhle úlohu jsem ho poslala dělat já, potom co jsem mu řekla, že si chci číst. Sama.

Tvrdil, že přeci máme líbánky. Jenže mě nijak dvakrát nevzrušovaly. Proto jsem ho poslala dělat si, co uzná za vhodné.

„Myslím, že by jsme všechny keříčky měli na zimu ostříhat." Zaslechla jsem hraběcí hlas, jak procházel blízko mě. A pak zahradníkův: „To máte asi pravdu, milosti. Jenže teďkon je ještě moc brzy."

Prošli kolem mě a hrabě mi věnoval delší pohled. Také jsem zvedla hlavu od knížky a jen se zadívala do jeho očí. Nic víc.

Sledovala jsem, jak si vykračoval. Jako pán. Ve své košili a vestičce. Se svýma dlouhýma nohama a učesanými tmavými vlasy.
Někoho by jeho narovnaná záda a vytříbená chůze mohla až dopalovat.

Začetla jsem se do novin, které jsem si s knížkou přinesla. Byly přímo z Londýna. Sice jejich datum vydání byl již čtrnáct dní starý, ale stejně jsem se dozvídala, čím dál tím víc zajímavějších věcí.
Věděla jsem, že se Londýn a pokrok po mém odjezdu nezastaví, jenže se zdálo, že nabral takových obrátek, které už ani nestíhám zaregistrovat.

U srdce mě trochu zabolelo. Měl to být můj život. Mezi stránkami novin, nových nápadů, vynálezů a názorů. Měla jsem být ve středu dění a ne TADY. Jenže osud chtěl něco jiného a já se k tomu musím postavit, jak nejlépe mohu.

Vzhlédla jsem k záhonkům. K mému překvapení jsem zahlédla svého muže převlečeného do pracovních ošoupaných kalhot a špinavé zástěry. Na rukou měl rukavice a společně se zahradníky se hrabal v hlíně.

Divila jsem se. Myslela jsem, že někdo tak vážený jako ON se k práci tohoto druhu nesníží. Zřejmě jsem se mýlila. Opět.
Sledovala jsem, jak si otřel pot z čela a tím si zanesl hlínu na vršek hlavy.

Líbilo se mi, jak jeho silné paže pracují. Jak pomáhá a i jak neprofesionálně u toho vypadá. Zdál se docela šťastný a já se nestačila divit, kam se ztratil ten jeho mrzutý výraz, kterým mě první dny soužití trápil.

Zvedla jsem se a pomalu se šla k záhonkům podívat. Měla jsem na sobě dlouhé světle žluté až nahnědlé šaty s volánky, samozřejmě bílé punčochy a světlé střevíčky.

„Vaše milosti." Pozdravilo mě pár zahradníků, když jsem se postavila kousek od jejich pracoviště.
Přívětivě jsem se na ně usmála.
„Jane." Zvedl hlavu hrabě a zářivě se usmál. Pravě zasypával díru, do které před chvíli vložil malou cibulku.
„Snad nám nejdete taky pomoct." Řekl jeden ze zahradníků a zasmál se pod vousy.
„Ty by si ušpinila šatičky a ručičky." Řekl další a zasmáli se spolu.

Propálila jsem je pohledem. „Zamazala jsem se i horšími věcmi, než je hlína." Odsekla jsem podrážděně a vzpomínala na továrny v Londýně. Na to, jak jsem jednou do jedné tajně vlezla, abych pochopila její fungování. A na to jak jsem další měsíc nemohla pomalu z domu.

Hrabě se na zahradníky nevraživě podíval a lehce zakroutil hlavou. Dva mladíci pochopili, že mají zmlknout.

„Potřebujete něco, má drahá?" Řekl a jeden neposlušný pramen vlasů mu spadl do tváře zamazané zeminou.

„Já...nic." Řekla jsem a přemýšlela jsem, proč jsem sem vůbec chodila. „Jen se dívám."

Zatvářil se nechápavě a pobaveně.
Já se otočila na podpatku a odkráčela zase jinam.

„Počkejte." Slyšela jsem za chvíli za sebou kroky.
Otočila jsem se a viděla jsem svého hraběcího manžela, jež teď tak rozhodně nevypadal, jít za mnou.

„Neberte si to prosím osobně-" Začal a já se snažila smát.
„Jestli si myslíte, že mě rozhodí něco takového, tak jste na omylu. Chápu je. Jsem pro ně jen paninka z města." Řekla jsem pobaveně a sledovala jeho pochyby ve tváři.

„Máte být pro ně hlavně jejich paní." Řekl a přiblížil se o krok ke mně. „A navíc teď už žádná paninka z MĚSTA nejste."

Nevím jestli se mi to líbí nebo ne. Ale vím že se mě líbí jeho oči, které teď na mě hledí s podivnou dávkou upřímnosti.

„Ne tak úplně, vaše milosti." Řekla jsem. „Jś vždycky budu dívkou z města, a tak hodlám i zemřít. Žádná venkovanka nejsem a nebudu."

Díval se na mě překvapeně a dokonce možná i obdivuhodně. Podivně se smál. „To máte pravdu. To nejste."

Vteřinu jsme na sebe koukali, aniž bychom něco víc namítali.
„Chtěla jsem se zeptat." Začala jsem.
„Ano?"
„Víte, jak mi psali mí rodiče, že by mě rádi viděli?" Přikývl. „Ráda bych je viděla taky. Ale v Londýně."

Zkřížil obočí. Už se nesmál a já se trochu zarazila, že jsem řekla něco, co ho pobouřilo.
„Chtěla byste jet do Londýna?" Řekl a malý závan větru mu pročesal vlasy.
„Ano." Řekla jsem jasně a rázně. TO TEDA CHTĚLA A MOC!

Olízl si horní ret a podíval se někam do dálky. Pak si dal ruce do pasu a smířlivě si povzdyhl.
„Je vám ale jasné, že se budete muset naučit mnohem lépe tančit?"

Pozvedla jsem obočí. Tohle jsem nečekala. „No to mě snad naučíte. Doufám. A kdyžtak nebudu tančit s nikým jiným než s vámi." Řekla jsem výmluvně.

Usmál se. A otřel si ruce od hlíny do zástěry. „Tak v za dva dny. To by bylo asi nejvhodnější." Řekl pokořeně. Nebo alespoň se podle mého snažil tak působit.

„Takže pojedeme do Londýna?" Skoro jsem vypískla. Nedokázala jsem bránit svému nadšení.

„No...pod jednou podmínkou." Řekl a mé nadšení se začalo ztrácet.
Přistoupil blíž ke mně. Byl tak blízko, že jsem dokonce mohla cítit zeminu, jež z jeho zástěry voněla.

Koukl se na mě velmi vážně a pak řekl: „Jen když mě políbíte." Skoro pošeptal.
„Co prosím?" Nevěřícně jsem o trošilinku poodstoupila.

Pokrčil lhostejně rameny a lišácky se usmál.
Chtěla jsem do Londýna? Hrozně moc!
Vadilo mi ho políbit? ...asi ne?

Naschvál sem protočila očima a udělal krok k němu. Vzala jsem jeho tvář do dlaní a věnovala mu velmi elegantní a decentní polibek, oproti tomu předešlému, co jsme měli včera.

Pak jsem se odtáhla a snažila se ignorovat jeho na jednu stranu pobavený a na druhou stranu zklamaný pohled.

„Tak tedy za dva dny." Řekla jsem a velmi potěšeně jsem se usmála.

Souhlasně kývl a taky se usmál.

Až ten den večer jsem si uvědomila, jací motýlci mi létají v břiše, když se na mě podívá.
Tenhle nový hrabě se mi líbil, ale dobře jsem věděla, že nesmím zapomínat na to, jaký občas dokáže být.

LONDÝN!!!!!!!!!