Nemilé překvapení

dálné panství

Ráno jsem se probudila se zalepenýma očima. Večer jsem ještě dlouhou brečela a úplně jsem ztratila ponětí, jak vlastně jsem to usnula.
Musela jsem vstávat brzo, jelikož panství pana hraběte bylo daleko.

Přicourala jsem se k umyvadlu a umyla si obličej. Tak ať to mám co nejrychleji za sebou.

Dnes mě čeká velký den. Má svatba. S mužem, kterého jsem viděla třikrát v životem.
Pan hrabě prý svatbu odkládat nechce. Prostě se pojede podle předchozích plánů. Zřejmě je mu jedno, koho si vezme.

Nejradši bych se vytratila. Představa, že už zítra budu někde na venkově s cizími lidmi mě děsila.

Vstala jsem z postele a chvíli jen stála a koukala. Z toho mě vyrušilo náhlé otevření dveří. Dovnitř vešla matka a přes ruku měla pověšené nějaké oblečení.

„Už jsi vzhůru. Výborně." řekla se strojeným úsměvem a hodila to, co měla v ruce, na postel.
Byly to bílé šaty. Zřejmě ty svatební.

Matka se zhluboka nadechla a podívala se na mě. Rty měla teď v rovné čárce a její tvář vypadala více než lítostně.
„Bohužel ty šaty jsou ušité pro Caroline. Ale myslím, že máte podobné rozměry. Takže by ti měli být."

Nic jsem neřekla. Myslím, že kdyby mi to řekla včera večer, tak bych se rozplakala. Jenomže teď už jsem byla vyčerpaná a moc zklamaná na to, abych mohla ronit slzy. Byla jsem relativně smířená.

„Budeš si je muset obléct." řekla matka, po dlouhé odmlce. Když jsem na to nic neřekla a jen na ní hleděla, zavolala pro mou služku, aby mi do šatů pomohla.

Měla jsem na sobě strašně moc utažený korzet a bílé šaty s úzkým pasem a zvonovitou sukní, podle poslední módy. Nebyly nijak zajímavé. Byly to obyčejné svatební šaty. Na hlavě jsem měla učesaný drdol a byla jsem také pěkně nalíčená.

Jenže ve vší té kráse jsem si připadala mizerně. V zrcadle jsem teď neviděla sebe, ale někoho dočista jiného. Někoho s jinými prioritami a cíli. Zamrkala jsem a z oka mi vytekla jedna osamělá slza. Stejně tak osamělá jako jsem teď byla já.
A jde se na to.
Co se propána dnes děje? ptala jsem se sama sebe.

~~~

V kočáru mě odváželi pryč z Londýna. Nechtěla jsem mu dávat sbohem. Nechtěla jsem ho opouštět. Byl to můj domov

V kočáře jsem jela já a moje osobní věci. V druhém pak moji rodiče a bratr. Kéž by tu byla i Caroline. Kdyby tu byla nemusela bych teď sedět v jejích svatebních šatech v kočáře, který mě odváží do neznámého místa.

Nemohla jsem na svou sestru myslet. Vyvolávalo to ve mně zlost a smutek, který jsem se dnes snažila tak usilovně skrýt.

Jeli jsme něco okolo čtyř hodin. Když jsem dorazili a kočár zastavil musela jsem se párkrát zhluboka nadechnout.

Dveře kočáru se otevřeli a já měla vystoupit. Přišlo mi, že se mi trochu motá hlava, ale nevěnovala jsem tomu velikou pozornost.

Můj střevíček stoupnul na zem a já vylezla z kočáru. Přede mnou se nacházel obrovský dům. Vlastně to byl spíše zámeček. Ano, můj otec byl velice bohatý a já sama jsem pocházela z urozeného rodu, a tím pádem jsem viděla spoustu sídel a staveb, ale tahle mě něčím překvapila. Byla jiná. Přede mnou byly dlouhé schody, které se táhly k hlavnímu vchodu. Zahlédla jsem ženskou postavu, která se ke mně blížila. Společně s ní šlo i pár sluhů.
Moje rodina mezitím vystoupila ze svého kočáru.

„Dobrý den." řekla ta žena. Měla šedé vlasy a vybledlé modré oči. Šaty měla prosté modré a kolem krku měla perlový náhrdelník.

„Dobrý den." pozdravila jsem ji nazpátek. 
„Jsem matka vašeho nastávajícího. Lady Ann." přestavila se. „Vše už je připravené. Čekáme jen na vás."