𝐒𝐈𝐋𝐄𝐍𝐓 𝐂𝐑𝐘| 𝐂𝐇𝐀𝐍𝐋𝐈𝐗

𝟑𝟖.

[ Felix's point of view ]

Mé srdce vynechalo pár úderů. Zahlédl mě, avšak na tváři se mu jen objevil úšklebek. Jeho kroky se ihned vydaly mým směrem. Zpanikařil jsem. ,,Co mám dělat? Utéci?" Všechno kolem mne jako by se zastavilo. Sledoval jsem jeho pohyby, kterými se rychle blížil ke mně. Za pár okamžiků se jeho oči znovu setkaly s těmi mými. ,,Jaké to nevídané shledání." Falešný úsměv mu vždycky šel.

,,Changbine, nech mě být." stiskl jsem pěsti k sobě a začal se rozhlížet, zda-li Chan není někde poblíž. Marně jsem potřeboval v této chvíli pomoci, neboť já sám jsem nebyl schopen otočit se na patě.

,,Kohopak hledáš?" Jeho faleš mě začala naprosto užírat.

,,Felixi?" ozval se za mnou hlas záchrany a já se s prosbou v očích otočil. Chan už měl všechno co jsme potřebovali. Teď už jen zbývalo zaplatit a vytratit se.

,,Takže sis přece jen někoho našel. To bylo rychlé. Myslel jsem, že ti to bude trvat třeba pět let, než se vzpamatuješ." ,,A divil by ses? Po tom co jsi udělal?!" vyjekl jsem a Chan do teď nechápajíc situaci, nadskočil. Lidé se kolem nás ohlíželi a ochranka v rohu se chystala na vyvedení nás.
Usoudil jsem, že hádat se s ním není moudré, a proto jsem se přemohl, otočil se na patě a vydal se směrem k pokladnám. Ani jsem nezaregistroval, zda je mi Chan v patách a nebo ne.

[ no one's point of view ]

Brunet věnoval neznámému chlapci nehezký pohled. Ten si však z toho nic nedělal a chystal se rozpoutat další hádku, tentokrát se starším. Než ale stačil něco říci, hnědovlasý mu skočil do řeči.

,,Myslím, že jsme skončili." taktéž se otočil a odkráčel si to za blondýnem, již stojící v řadě u pokladny.

,,Minho nás sejme, že nám to tak dlouho trvá." snažil se zamaskovat trapné ticho Felix a sledoval prodavačku, jak rychle markuje nákup slečně před nimi. Jeho společník poznal, že shledání s tím jemu povědomým klukem, mladšího sžírá.

,,Chceš o tom mluvit?" ,,Teď ne, prosím."

Parkoviště se nacházelo jen pár kroků od obchodního domu. ,,Chjo." vydechl menší, když oba dva po východu z centra spatřili prudký déšť. Po nákupu potravin se vydali do onoho obchodu z hračkami a koupili Chanově neteři obřího plyšového medvěda. Kdo by neměl rád plyšové medvědy?

,,Ještě, že nám ten dárek dala paní do velký tašky." poukázal na medvěda v igelitce brunet a Lix jen přikývl. Tohle alespoň trochu zlepšilo jeho zkaženou náladu. Nečekal totiž, že Changbina ještě někdy potká. Myslel, že odešel z města.

[ flashback ] - Felix's point of view

,,Tak jsem blázen? Vždyť jsem ty klíče měl!" přehraboval jsem se ve své tašce před vchodovými dveřmi do našeho panelového domu.

,,Určitě vám jen někde zapadli." ozval se hlas za mnou a já vystrašeně vypískl. Dál jsem uslyšel jen smích. Vedle mne se na to objevil pán kolem čtyřicítky a za ruku držel malou holčičku. Oba dva jsem znal, jelikož bydleli jen o patro výš.

,,Oh vylekal jste mě, dobrý den." zdvořile jsem se uklonil a pak si klekl k malé holčičce, která na svůj věk byla šíleně nadaná.

,,Ahoj Ji." pozdravil jsem ji a plácl si s ní. Ona mi pozdrav oplatila a já ze tak mohl normálně postavit. ,,Ukažte, já odemknu. Když doma vysypete tu tašku, najdete je. Určitě." poradil mi a ze své kapsy vytáhl svazek klíčů.

,,Ještě mi povězte Felixi. Changbin už s vámi nebydlí? Tuhle jsem ho viděl na letišti s kufrem." zeptal se a já si jen povzdechl.

,,Ne, Changbin už tu nebydlí. A pochybuju, že se tu ještě někdy objeví. Dohodli jsme se, že nám je každému líp, když nejsem spolu."smutně jsem se pousmál a pohlédl na své špičky bot. Neměl jsem chuť mu tu vykládat, co se stalo.

,,Moje zvědavá duše by se vyptávala dál, ale vidím, že vás to trápí, tak vás nechám být." věnoval mi úsměv a pak otevřel dveře. Proklouzl jsem do domu a s tichým "děkuji" začal stoupat schody.

[ no one's point of view ]

,,Už takhle čekáme hrozně dlouho Hyunjine." zašeptal hnědovlasý chlapec, sedící vedle osloveného. ,,Nerad to říkám, ale mělo by každou chvíli pršet." oznámil Seungmin a starší si jen povzdechl.

,,Já myslel, že přijdou. Vždycky přišli." řekl smutně a pohlédl na mladšího, zvedajíc se z mechu, na němž doteď seděli.

,,Třeba ještě někde žerou zbytky trávy. Sníh není." snažil se povzbudit blondýna.

Dlouhán se naposledy poohlédl za krmelcem a pak se vydali směrem zpět. Ušli pár kroků, když se za nimi ozvalo zapraskání větviček. Chlapci ztuhli a věnovali si dlouhý pohled, než se pomalu ohlédli za zdrojem zvuku. Nedaleko nich stála malinká srnečka a rozhlížela se po nějaké potravě. Jakmile spatřila hromádku kaštanů, ležících vedle krmelce, rychlým krokem se jim vydala vstříc.

Seungmin se na staršího jen usmál a ten si ho za ruku přitáhl blíže k sobě. ,,Ta je tu krátce. Narodila se minulý rok." zašeptal brunetovi do ucha. ,,Je krásná že?" ,,Mhm." zamručel hnědovlásek, jakmile se blondýnovy ruce ocitli na jeho pase.
,,A víš co je ještě hezčí?" zašeptal znovu.

,,Ty." vydechl a poté spojil své rty s těmi mladšího.

————————————

hádejte kdo je po dvou měsících zpátky?????🤡

ano ano, já vím, nechápu, jak jsem tohle mohla psát dva měsíce- upřímně...70% týhle kapitoly jsem dopsala teď👹

Já to nechápu. Jako by se moje chuť psát úplně vytratila. Já za celou dobu, nebyla schopná nic napsat, protože jsem vůbec nevěděla co, snad 3x jsem to předělávala. Ani žádný ffs jsem nečetla. Já wattpad za ty dva měsíce skoro vůbec neotevřela.

Hlavně že jsem si říkala, tyo prázdniny, to budu psát o sto šest a ono nic. Prostě jak kdybych nikdy nic nepsala.

Je pravda, že jsem vůči tomu měla jednu dobu averzi, že jsem si říkala, nebude lepší tuhle věc smazat? Reálně o tom přemýšlím doteď- ale je to jak když řeknete, že nemáte chuť na krupicovou kaši, ale stejně si jdete dvakrát přidat💀

no, posnažím se psát, posnažím se 🫡 radši vynechávám debatu o tom, že ani ne za týden je škola....o tom fakt nikdo slyšet nechce...