Ovlivnění osudem

11. kapitola

„Ještě jednou se ti moc omlouvám, vůbec nevím, jak se to mohlo stát. Opravdu mě to moc mrzí." Omlouvala se Monica Sebastianovi už po několikáté. Po tom co k ní přišel domů, šla se podívat na jeho vytopený byt. „Vypadá to hrozně, pokud bude potřeba cokoliv udělat, tak já to zaplatím." Ujišťovala ho a dívala se na mokré stěny v kuchyni, která byla hned vedle koupelny a voda se dostala i tam.
„Nemusíš se omlouvat, to se přece může stát každému." Uklidňoval ji Sebastian. Jen jsem se bál, jestli se u vás něco nestalo, proto jsem přišel. No a opravami se taky netrap, snad to brzo uschne, při nejhorším to vymaluju a je to." Pokrčil rameny jako by se nic nestalo.
„Ale co když to třeba začne plesnivět nebo něco podobného?" Napadlo Monicu.
„Opravdu, nedělej si s tím starosti. Jsem rád, že hlavně není nic tobě." Usmál se na ni. „Třeba že ti nespadl fén do vany." Řekl vážně. Monica se na něj podívala a Sebastian se musel jejímu výrazu zasmát. „No jeden nikdy neví." Řekl nakonec.
„Dobře, ale kdybys náhodou změnil názor, něco potřeboval nebo tak, tak mi to řekni. A už bych měla jít, musím ještě uklidit tu spoušť doma." Řekla a chtěla odejít.
„Vlastně by přece jen něco bylo." Řekl Sebastian, než odešla. Monica se na něj otočila s tázavým pohledem. „Co kdybychom si zašli na snídani?" Zeptal se. „Samozřejmě není to žádné rande, vím, že ty na rande nechodíš, jen bych si chtěl vynahradit tu snídani, kdy jsi mi tak nepozorovaně utekla z bytu." Dodal a usmál se na ni. Monica si hned vzpomněla na den, kdy u Sebastiana byla naposledy.
Monica se probudila a v první moment vůbec nevěděla kde je. Rozhlížela se zmateně po pokoji. Nemohla si vůbec vzpomenout, jak se sem dostala.
„Co se to sakra včera stalo?" Chytila se za hlavu a vstala z postele. Viděla, že na sobě má jen dlouhé pánské tričko. Zamyslela se nad tím, co se včera dělo. Matně se jí vybavilo, jak se Sebastianem byla včera v klubu. Přemýšlela, kde se vzala u něj v bytě.
„To přece není možné! Co se to tady děje?" Na topení viděla své šaty, co měla včera na sobě, hled vedle byli její boty. Rychle je sebrala a chtěla pomalu zmizet. Pootevřela dveře ložnice a slyšela Sebastiana, jak si píská, slyšela taky, jak něco rachotí v kuchyni. Pomalu vyšla z pokoje a proplížila se kolem kuchyně, Sebastian si jí vůbec nevšiml. Na pohovce ještě uviděla svojí kabelku, rychle ji vzala, otevřela dveře od bytu a potichu je zavřela.
Monica se vrátila z myšlenek do reality a trochu se za své chování zastyděla. „Ehm, no víš, nějak jsem nevěděla, co jiného bych měla udělat." Přiznala. „Každopádně, na snídani jít nemůžu..." Pokračovala a Sebastian se smutně zatvářil.
„No to nevadí, jen mě to tak napadlo. Tušil jsem, že nebudeš chtít." Řekl Sebastian.
„Neřekla jsem, že jít nechci, ale zítra musím jít dřív do práce, takže bych to nestihla. Co takhle jít na večeři? Dlužím ti aspoň to, když jsem ti vytopila byt." Navrhla Monica.
„Opravdu?" Divil se Sebastian. „To bych šel moc rád." Řekl a usmál se na Monicu.
„Dobře, takže zítra, třeba v šest? Šlo by to?"
„Jasně, takže zítra v šest." Souhlasil Sebastian.
„Skvěle. Takže, zatím... ahoj." Monica se na něj ještě jednou podívala a rychle odešla z jeho bytu. Když přišla k sobě domů, opřela se o dveře. „Monico? Co tě to jen napadlo? Opravdu jsem ho pozvala na večeři?" Zeptala se sama sebe a nemohla tomu uvěřit.

•

Druhý den. Lucia čekala v ordinaci na další svou kontrolu. Byla tam s ní i Sandra.
„Už mě to opravdu nebaví, chodíme sem tak často a je to úplně zbytečné." Stěžovala si Lucía.
„Sestřičko, doktoři dělají, co můžou, aby ti pomohli, teď nemůžeme nic zanedbat, co kdyby náhodou byla naděje, že by ti mohli udělat další operaci?" Zeptala se jí vážně. „Copak bys to nechtěla?"
„Jistě že chtěla, ale prostě mě tohle už nebaví. Celé dny sedíme doma nebo v nemocnici. Když už já nemůžu nic dělat, měla bys aspoň ty. Nemůžeš se se mnou pořád zahazovat."
„Takhle nemluv, já ti chci jen pomoct." Zlobila se Sandra. „Víš, že jsme se o tom už bavily."
„Dobře, dobře... Ale jak dlouho to bude trvat, než tě to přestane bavit? Máš i svůj život, na to nezapomínej."
Sandra chtěla ještě něco říct, ale nestihla to, protože do ordinace přišel Daniel.
„Dobrý den, doufám, že neruším." Pozdravil Lucíu i Sandru.
„Ale vůbec ne, pane doktore. Jen jsme tady něco... řešily. Půjdu se podívat na Piškota, není zvyklý být sám. Omluvte mě." Řekla Sandra a odešla z ordinace.
„Piškot?" Zeptal se tázavě Daniel.
„To je náš pes, nebo vlastně není náš, ale... Sestra říkala, že mi ho někdo přinesl jako dárek a nechce mi prozradit, kdo to byl. Takže ho nemám komu vrátit." Vysvětlila Lucía.
„A co je to za rasu?" Zajímal se Daniel.
„Myslím, že Zlatý Retrívr."
„To je výborné plemeno, jsou skvělí jako slepečtí psi. Nepřemýšlela jste o jeho výcviku?" Poznamenal Daniel. Lucía se zamračila.
„Sandra to říkala taky, ale ne nepřemýšlela jsem o tom. To by bylo jako smířit se s tím, že budu už navždy slepá."
„Promiňte, nemyslel jsem to zle... Ale přece jen, mohl by vám zatím pomáhat a potom kdo ví, nemusíte to dělat jen proto, že nemáte jiné možnosti. Byla by to jen taková dočasná výpomoc." Vysvětloval Daniel. Lucía se už k tématu nevyjádřila, tak začal kontrolu.