Ovlivnění osudem

13. kapitola

„Za chvíli začneme, ale první bych se s Vámi rád setkal v naší klubovně. Vysvětlil bych Vám, jak výcvik bude probíhat a co přesně je jeho cílem. Za patnáct minut se prosím zastavte tamhle v budově." Alejandro ukázal směrem k budově za nimi. „Je to v přízemí, hned druhá místnost, vlevo od hlavního vstupu." Vysvětloval Sandře a Lucií cestu.
„Jistě, to není problém." Přikývla Sandra. Alejandro se s nimi rozloučil a odešel.
„To štěně mi donesl Diego?" Zeptala se Lucía své sestry, hned jak byly o samotě.
„Ehm, no... vlastně ano." Přiznala Sandra. „Nechtěla jsem ti říkat, že ti ho přinesl někdo z nemocnice, aby ses nezlobila, a hned jsi ho nezavrhla."
Lucía kroutila hlavou. „Já to nechápu, ten doktor se mi neustále plete do cesty. Musíme mu ho vrátit!" Řekla Lucía rozhodně, ale pak jí došlo, že by se s jejím novým kamarádem nerada loučila. Piškot ležel vedle Lucíe a okusoval klacík, který si našel a vypadal velmi spokojeně.
Diego stál opodál a sledoval je. Měl chuť jít k nim, ale nevěděl, co by měl vlastně říct a vlastně ani sám nevěděl, co tam dělá. „Nemůžu tam jen tak přijít, co by si o tom myslela? Už tak z toho všeho musí být zmatená." Pomyslel si Diego. Nemohl si ale pomoct a stále Lucíu sledoval.
„Byl to dárek, navíc moc dobře vím, jak máš Piškota ráda, i když se tváříš, že tě vlastně ani moc nezajímá, už tě znám!" Snažila se Sandra rozmluvil Lucíi její nápad. „Od té doby co ho máme, jsi šťastnější a to musíš sama uznat."
Lucía si jen povzdechla. „Dobře, možná máš pravdu. Ale opravdu bych si měla s tím doktorem promluvit. Ani to není můj lékař, nebo je... Nebo já vlastně ani nevím. Ale dovolil si už moc."
„Tím že ti dal štěně?"
„Ne jen tím." Přiznala Lucía a vzpomněla si znovu na jejich polibek.
„Tak o co jde?"
Lucía se dlouze nadechla. „Políbil mě." Přiznala.
„Cože?" Vytřeštila Sandra oči a nemohla uvěřit tomu, co slyší.
„Jo, je to tak. Když jsem byla na kontrole, tak se tam zjevil. Já chtěla odejít a on... Prostě mě políbil. Nevím, co si o tom mám myslet!"
„No... to je asi docela jasné. Tedy co jiného by to mělo znamenat, než to že se mu líbíš."
„Hloupost." Zavrhla to Lucía okamžitě. „Asi mu jen... jen mu mě bylo líto nebo tak něco."
„Lítost se dá vyjádřit jinak než tím, že by tě políbil." Kroutila Sandra hlavou.
„Je to cizí člověk, kterého jsem ani nikdy neviděla. Ať je to jak chce, to by si dovolit neměl. Hned jak to půjde, tak si s ním promluvím a vyjasníme si to jednou pro vždy." Uzavřela debatu Lucía. Sandra už nic neřekla, byla pořád dost překvapená tím, co ji její sestra řekla. Nakonec odešly do klubovny na domluvenou schůzku s Alejandrem a ostatními.

•

Monica byla v rádiu a prohlížela si nové dokumenty od Leticie. Byla to témata, která ji Leticia přidělila. I když Monica vždy měla svůj pořad na starosti sama, její šéfová ji už moc volnou ruku nenechávala. „Tak co to tady máme? Svatební tipy a rady pro nevěsty? Jak přežít rozchod?" Monica si povzdechla a protočila očima. „Myslím, že mi to někdo dělá schválně." Zavřela desky a opřela se na židli, neměla ani chuť číst, co tam je dál. Za dva měsíce měla Monica sama stát před oltářem. Na svůj svatební den myslela dříve mnohokrát a teď to byla jen mlhavá myšlenka, která ze dne na den ztratila na významu. Teď se jí ale vybavila znovu, představa jak kráčí k oltáři a u něj stojí Thomas. Při této myšlence se zatvářila zhnuseně. „Ne Monico, to stačí! Už se k tomu nevracej, protože to nemá nejmenší smysl." Řekla si pro sebe nahlas. „Thomas je minulost, ke které už se nechci vracet. Je to lhář a podvodník." Pomyslela si. Vzala si mobil a začala promazávat všechno, co mělo s Thomasem něco společného. Pak si ale vzpomněla na někoho jiného. Na Sebastiana.
Sebastian se díval na Monicu a pomalu se k ní přibližoval. Monica nakonec vstala a otočila se k němu zády. „Co chceš slyšet?" Zeptala se zmateně. Sebastian vstal a zezadu ji objal.
„Já nevím, chci vědět, co můžu čekat. Něco mezi námi je a to prostě nepopřeš."
Monica se k němu otočila. „A co mezi námi je?"
„To mi právě musíš říct ty." Znovu se k ní přiblížil.
„Jenže já nevím, nevím co mezi námi je, nevím, co si o tom mám myslet. Je toho nějak moc najednou. Všechno dopadlo úplně jinak, než jsem si plánovala. Prostě potřebuju čas."
„Nechci tě do ničeho tlačit." Řekl a políbil Monicu na ruku. „Ale řekni mi, až to budeš vědět."
Monica z něj byla dost nervózní. „Dobře, já... řeknu ti to, brzy." Vykoktala ze sebe, vzala si kabelku a rychle zmizela domů.
Monica se při vzpomínce usmála. „Mám už odpověď, kterou jsi po mně chtěl." Pomyslela si.