Ovlivnění osudem

18. kapitola

Nová linie příběhu:
Las Vegas, Nevada

Lucía seděla v hotelovém pokoji na posteli a byla už trochu opilá, protože si na pokoj objednala místo jídla láhev víno. Do toho jí přišla SMS od Raula.
„Přijdu až zítra." Přečetla nahlas. „Však proč ne, nemusíš chodit vůbec!" Prohlásila a odhodila mobil do postele. Vstala a napila se z láhve, ta byla ale prázdná, už ji stihla celou vypít. „Tak na zdraví paní Montilová. Máte konečně všechno, co jste chtěla! Skvělou práci, skvělého manžela. Manžela, co se vám věnuje ve dne v noci." Musela se té ironii začít smát. Nakonec si vzala kabelku a odešla z pokoje do hotelového baru. Měla na sobě stále své svatební šaty, byli dost jednoduché, žádná róba jak z pohádky, ale přesto v nich Lucía vypadala dobře.
„Dám si cokoliv." Prohlásila Lucía když si sedla k baru. Barman ji sjel pohledem, ale nakonec ji nalil panáka a postavil ho před ní. Po chvíli do baru přišla skupina mužů, všichni byli v dobré náladě. Bylo poznat, že se jeden z nich loučí se svobodou.
„Tak pánové, dnes jsem poslední večer svobodný, musíme to pořádně oslavit!" Všichni si šli sednout do soukromého salónku opodál. Lucía už vypila druhého panáka a chystala se objednat si dalšího. Když jeden z mužů přišel k baru a objednal si pití. Tím mužem byl Diego, který přišel na rozlučku se svobodou s ostatními. Měl se ženit jeden jeho kolega z práce. Podíval se na Lucíu a měl pocit, že už ji někdy viděl, i když na jejich první setkání už dávno zapomněl. Diego už měl taky něco vypito, ale pořád na tom byl lépe než Lucía, která na alkohol nebyla zvyklá.
„Jste v pořádku?" Zeptal se jí nakonec.
„Samozřejmě." Odpověděla Lucía podnapilým hlasem.
„No jen že nevypadáte moc dobře."
Lucía ho sjela pohledem. „No vy taky nejste zrovna ze žurnálu! A vůbec co je vám po tom, já tady slavím!"
„Jen jsem se zeptal. Neměla byste tady pít takhle sama." Poznamenal, i když věděl, jak zrovna od něj to zní, když byl sám zvyklí pít hlavně o samotě. Možná právě proto věděl, že to není ideální.
Barman před Luciu postavil panáka a ta si ťukla se skleničkou, která byla před Diegem, polovina obsahu se vylila na stůl. „Tak na zdraví." Prohlásila a zbytek obsahu vypila.
„Neměla byste pít. Nedělá vám to dobře." Řekl Diego, nemohl si pomoct, ale vadilo mu vidět Lucíu jak se opíjí.
„Dělá mi to výborně. Navíc musím zapít, že jsem si konečně splnila všechny své sny." Řekla vážně a poté se začala smát. Na židli ale ztratila rovnováhu a málem upadla, když ji Diego v poslední chvíli chytil. Oba se na sebe zadívali.
„Co na mě saháte!?" vykřikla Lucía a snažila se od něj dostat. Diego povolil sevření a Lucía znovu málem upadla, takže ji rychle zase chytil. „Bože, to se všechno točí." Zamumlala Lucía zmateně.
„Myslím, že už máte dost. Odvedu vás do pokoje. Jaké máte číslo pokoje?"
„No to by rád věděl, cooo?" Zasmála se Lucía, trochu couvla a shodila kabelku ze stoličky vedle ní. Obsah se vysypal na zem. Lucía se hned sehla k obsahu, ale neudržela se v podřepu a nakonec si sedla na zem a začala se nahlas smát. Diego její věci posbíral a vrátil do kabelky, i když Lucía pořád mumlala nějaké protesty.
„Kartu od pokoje tady nemáte. Takže... jste tedy vůbec ubytovaná?"
Lucía se tvářila, jako že vůbec neví, co po ni Diego chce. Pravda byla, že si ji Lucía ani nevzala a nechala ji na pokoji, když odcházela.
Diego si povzdechl. „No... tak dobře."
Nakonec ji vzal do náruče. „Vy... vy... vy jste fakt... drzej pane!" Mumlala Lucía když ji Diego nesl k výtahu.

Stará linie příběhu:
Medellín, Kolumbie

Byl už večer a Lucia se po večeři procházela po chodbě. Když uslyšela ze společenské místnosti hudbu. Vydala se tím směrem, až nakonec došla do místnosti, kde hrál Diego na klavír. Tu hudbu občas slýchávala už dříve, ale dnes poprvé se rozhodla přijít blíž, posadila se opodál a poslouchala.
„Krásná hudba, že?" Zeptala se jedna starší žena, která seděla kousek od Lucíe. Byla také slepá.
„Ano, nádherná."Souhlasila Lucía.
„Ten mladý muž nám sem chodí hrát poslední dobou každý večer. Je to kouzelné." Rozplývala se žena. Obě poslouchaly dál, v místnosti se střídali lidé, kteří si přišli hudbu poslechnout.
„Až budete chtít na pokoj, dejte mi vědět." Řekla jedna z ošetřovatelek a odešla s jiným pacientem. Lucia jen kývla na souhlas a poslouchala dál. Najednou byla v místnosti jen ona a Diego. Ten si ji konečně všiml a přestal hrát. Každý večer doufal, že ji tam uvidí, ale když tam konečně byla, najednou nevěděl co dělat.
„Už nebudete pokračovat?" Zeptala se Lucia. A Diego po chvíli začal znovu hrát. Hudba zněla najednou tam smutně a Lucií z toho až mrazilo, přesto v těch tónech bylo něco, co ji fascinovalo. Diego dohrál píseň a jen se na Luciu díval.
„Bylo to nádherné." Řekla Lucía dojatě. Diego mlčel. „Jak se jmenujete?" Zeptala se po chvíli. Diego se vál, že by ho Lucía mohla po hlase poznat a tak neodpověděl.
„To je Andrés." Řekla ošetřovatelka, která se právě vrátila. „Moc toho nenamluví."
„Andrés?" Lucií došlo, že je to ten muž co na něj narazila v zahradě. Než ale stihla cokoliv říct, Diego radši rychle odešel pryč.
„Půjdeme?" Zeptala se ošetřovatelka. Lucía jen kývla a poté ji žena odvedla do jejího pokoje.