Ovlivnění osudem

9. kapitola

Monica a Sebastian se spolu ještě chvíli líbali, až Monica polibek ukončila a co nejrychleji se vypotácela z bazénu ven. Vůbec si nevšímala lidí okolo, kteří ji zvědavě sledovali, a mířila zpátky do klubu. Sebastian ji následoval a hned jak ji dohnal, tak ji chytil za ruku. Monica se na něj naštvaně otočila.
„Už to víckrát nedělej!" Vykřikla na něj.
„A co nemám dělat? Zachraňovat ti život nebo tě líbat?" Zeptal se ji vážně.
Monica se zamyslela. „Vlastně... oboje." Řekla už klidně a pokračovala dál.
Sebastian se ale nedal, předběhl ji a postavil se před ní.
„Řekni mi, co ti na mě tak strašně vadí? Vždyť já ti chci jen pomoct! Nic víc v tom nehledej."
Monica nevěděla co říct. Oba se na sebe mlčky dívali.
„Kde je moje kabelka?" Zeptala se najednou Monica zmateně a rozhlížela se kolem sebe. Ani nečekala na Sebastianovu odpověď a vrátila se do klubu.
„Skvělé odběhnutí od tématu." Povzdychl si Sebastian a šel za ní. Našel ji u nějakého stolu, jak se přehrabuje v hromadě odložených bund. Naspodu ležela její kabelka. Monica ji otevřela a překontrolovala si věci. Nic nechybělo.
„Máš štěstí, že ti ji nikdo neukradl." Řekl Sebastian.
Monica zvedla hlavu a zamračila se na něj.
„Dobře, tak co teď?" Zeptal se ji.
„Nevím jak ty, ale já jdu pokračovat v tom, proč jsem sem přišla."
„A to jako v čem?"
„Jdu oslavovat!" Řekla Monica vážně a šla k baru. Cestou kolem prošla číšnice a na tácu měla nějaký koktejl, Monica si ho vzala a chtěla se napít. Sebastian ji ho ale sebral a vrátil ho na podnos.
„No hej, co si myslíš, že děláš?" Zlobila se Monica.
„Myslím, že už jsi oslavovala dost. Už bys neměla pít, měla bys jet domů."
„Však ty slavit přece vůbec nemusíš. Klidně si jeď domů sám a mě si nevšímej, ok?" Řekla Monica a chtěla zase zmizet. Sebastian ji ale znovu zadržel.
„Tak na to zapomeň, já tě tady v tomhle stavu rozhodně nenechám!"
Monica se k němu přiblížila. „A co chceš jako dělat? Unést mě nebo co?" Ironicky se usmála.
„Vidíš, skvělý nápad." Řekl Sebastian s úsměvem, chytil Monicu do náruče a mířil s ní k východu.
„Hej, co si o sobě myslíš? Okamžitě mě pusť!" Vyváděla Monica ale marně.

•

Diego seděl v lékařském pokoji a díval se na nějaké dokumenty. Po chvíli do pokoje přišel Daniel a nevěřil svým očím.
„No ne? Jaká to čest, že jsi sem taky jednou zavítal. Co tady děláš?" Zeptal se ho Daniel. Diego se už několik dní neukázal v práci, tak ho překvapilo, že ho vidí.
„Jen jsem si pro něco přišel. A jen tak náhodou tady taky pracuju."
„No to je dobře že to taky víš, už ses tady dlouho neukázal."
„Vzal jsem si dovolenou." Odbyl ho Diego a pokračoval v hledání.
„Nehledáš náhodou tohle?" Zeptal se Daniel po chvíli a v ruce držel spis Lucíe.
„Náhodou ano, proč ho máš ty?"
„Protože ten spis chtěl ředitel. Co jsi tady nebyl, tak jsi přišel o pár zásadních informací."
„Vážně a jakých?" Nechápal Diego.
„Například že slečna Sandra Delgado, podala na nemocnici a na naše oddělení žalobu za zanedbání povinností. Myslí si totiž, že při operaci její sestry došlo k nějaké chybě a naše nemocnice nese následky za její zdravotní stav." Řekl a hodil spis na stůl. „Teď chtějí prověřovat všechny, kteří s tím případem měli něco společného. A s tebou už dlouho chtějí mluvit."

•

„Nechápu, proč jsme nemohli jet taxíkem." Stěžovala si Monica.
„Protože by nás tam v mokrém oblečení nezval, slyšela jsi ho sama." Odpověděl ji Sebastian. „A navíc, čerstvý vzduch ti udělá dobře, aspoň vystřízlivíš." Dodal už o něco tišeji.
Monica to ale stejně slyšela. „Já ale vůbec nejsem opilá!" Řekla vážně.
„To vidím."
„Kdybych byla opilá, dokázala bych třeba tohle?" Zeptala se spíš sama sebe, roztáhla ruce a zatočila se dokola. Jenže se, ji zaškobrtla noha a málem upadla na zem, Sebastian ji ale na poslední chvíli chytil.
„Dobře, dejme tomu že ti věřím, ale už prosím nedělej blbosti. U tebe je to dost nebezpečný."
Monica se rozesmála a pověsila se Sebastianovi kolem krku. Pak se mu zadívala do očí.
„Možná to s tebou nebude tak špatný, jak jsem si myslela. Vlastně bychom to mohli oslavit spolu."
„A co to vlastně chceš slavit?" Zeptal se Sebastian.
„To je vlastně jedno." Řekla Monica najednou, pustila Sebastiana a chtěla pokračovat v cestě.
„Počkej, vždyť už jsme tady."
Monica se otočila a všimla si, že celou dobu stáli před domem, kde bydleli. Na nic nečekala a šla dovnitř.
„Nechtěla bys třeba pomoct? Nechci, abys spadla ze schodů." Zeptal se ji Sebastian, když ji viděl potácet se po schodech.
„Neměj péči, to zvládnu." Odsekla Monica, Ale Sebastian šel radši za ní. Když Monica přišla k bytu, otočila se na Sebastiana.
„Tak už můžeš jít. Dovedl si mě až sem a dál už to zvládnu." Řekla, vytáhla klíče od bytu a snažila se dostat dovnitř. Když ale dala klíč do zámku tak se v půlce zasekl a nešel dál, Maria Elisa totiž nechala svůj klíč z druhé strany a tak nešlo odemknout. Monica si ani nevšimla, že tam Sebastian pořád je a zkusil to i on.
„Myslím, že tvá kamarádka nechala klíč z druhé strany."
„Tak to je skvělé, je ze mě bezdomovec." Stěžovala si Monica.
„Nemůžeš třeba zazvonit?"
„Ne, je nemocná a nebudu ji tak pozdě budit. Ale to nevadí, přespím na schodech." Řekla Monica a posadila se na schody.
„Ale to je hloupost, vždyť můžeš zůstat přes noc u mě. Samozřejmě ve vší počestnosti." Zvedl obraně ruce před sebe. „Byl bych nerad, aby sis myslela, že tě chci vlákat k sobě nebo něco podobného. Ale nemůžeš tady spát na chodbě." Navrhnul Sebastian a usmál se na ni.
Monica se na něj podezřívavě podívala.
„No jistě, jak taky jinak." Zamručela Monica, Sebastian se musel jejímu pohledu zasmát.