Ovlivnění osudem

24. kapitola

„Miluješ mě?" Zeptala se Lucía překvapeně.
Diegovi v tu chvíli došlo, co vlastně řekl a taky si uvědomil, že je to pravda kterou si sám nechtěl dlouho přiznat. „Ano..." Řekl po chvíli. Než stihla Lucía něco říct, pokračoval. „Jenže na tom nezáleží, protože ty si zasloužíš být s někým jiným a ne s člověkem jako jsem já." Dodal smutně a odstoupil od Lucíe.
„O tom si ale můžu snad rozhodnout sama, nebo ne?" Namítla Lucía a znovu udělala krok k němu. Byli tak blízko sebe, že se Lucíi rozbušilo srdce ještě o kousek víc. „Je to strašně zvláštní, i když jsme spolu nikdy dřív nemluvili, tak cítím... cítím se s tebou tak hezky. A vím, že je mezi námi něco víc. To nemůžeš popřít." Pokračovala a chvějící se rukou se dotkla Diegovi tváře. Ten ji nakonec ruku chytil a smutně se na ni díval.
„Věř mi, že kdybys mě opravdu znala... nikdy bys to neřekla."
„Tak mi dovol tě poznat."
„Lucío... já jsem alkoholik, udělal jsem... velkou chybu, kterou už nemůžu vrátit zpět, a ty si zasloužíš lásku, strašně moc si ji zasloužíš... protože jsi úžasná bytost. A já si někoho jako ty prostě nezasloužím. Jsem prostě špatný člověk!" Kroutil Diego hlavou. Věděl, že kdyby Lucía i kdyby jen tušila, kdo skutečně je a co jí způsobil, nikdy by k takovému rozhovoru nedošlo.
„Jenže já vím, že nejsi špatný člověk! Dokázal jsi mi to už několikrát a nepotřeboval jsi pro to slova. Když jsem tě slyšela hrát na klavír, věděla jsem, že takovou krásnou hudbu nemůže přece hrát někdo, kdo by měl zkaženou duši. Cítila jsem, že jsi na tom stejně jako já, že se ti stali zlé věci a potřebuješ někoho, s kým bys na ně mohl zapomenout... A taky vím, že jsi tady a svůj problém s alkoholem řešíš. Že ti to není jedno! A i když jsi něco provedl, možná je možnost jak bys svou chybu mohl aspoň trochu napravit."
„O to se snažím už dlouho a stejně vím, že je to málo. Že nikdy nebudu moct smazat to, co jsem provedl. Nikdy mi to ta osoba neodpustí..." Dodal smutně. „Ty mi to nikdy neodpustíš." Říkal si v duchu.
„Ale to nemůžeš vědět."
„Já to ale vím..."
„A zeptal ses té osoby? Vysvětlil jsi jí to?"
„Ne... tady není co vysvětlovat. Byl jsem idiot a to co jsem udělal... to se prostě odpustit nedá." Diego od Lucíe odstoupil a odešel k oknu. „Už budu muset jít." Dodal po chvíli ticha.

Sandra seděla na policejní stanici, zajímalo ji, jak jde pátrání po Diegovi.
„Slečno Delgadová, máme pro vás dobré zprávy. Máme informace o tom, že pan Vargas před časem odletěl do Medellínu v Kolumbii. Jen nevíme, kde přesně se zdržuje a jestli tam vůbec stále je."
„Cože!? Tam je ale zrovna i Lucía!" prohlásila Sandra šokovaně.
„Opravdu?"
„Ano, to jistě není náhoda! Určitě tam moji sestru sleduje nebo něco horšího!"
„Vaše sestra je v léčebně je to tak?"
„Ano a určitě tam bude i Diego! Musíte to okamžitě prověřit." Naléhala Sandra, policista okamžitě začal jednat.

Lucía se tvářila zklamaně a byla smutná. „Takže ty mi řekneš, že mě miluješ a pak prostě jen tak odejdeš a už se nikdy neuvidíme? Očividně to tedy není ani trochu pravda!"
Diego si povzdechl. „Zapomeň prosím na to, co jsem řekl..."
„Jasně..." Řekla Lucía a neměla daleko do pláče. „Tak si teda běž. Sbohem..."
Diego se otočil a sledoval Lucíu. Když mu došlo, že by ji měl opravdu vidět naposledy, svíralo se mu z toho srdce. Nakonec k Lucíi přistoupil a dlouze ji políbil, Lucía mu jeho polibek ihned opětovala. Nakonec ale Diego polibek ukončil, smutně se jí zadíval do očí a při tom se mu samotnému leskly slzy v očích, stejně jako Lucíi. „Promiň." Řekl nakonec a rychle z pokoje odešel. Lucía se naplno rozplakala a schoulila se do postele.

„Bohužel, žádný pacient pod jménem Diego Vargas tady není." Ujistila recepční policistu, který ji volal, aby prověřil, jestli se Diego zdržuje v léčebně.
„Dobře, děkuji vám." Ukončil policista hovor a oznámil informace Sandře, která se nechtěla z policejní stanice hnout.
„Tak možná není přímo v léčebně, ale jistě je někde poblíž a špehuje mojí sestru, jsem si tím více než jistá!" Zlobila se Sandra.
„Slečno Delgadova, jelikož jde o jiný stát, není možné, abychom naslepo vyjeli do léčebny ověřit, jestli tam skutečně je nebo není. Podnikneme ale všechny kroky k tomu, abychom zajistili bezpečnost vaší sestře. Spojíme se s kolegy v Kolumbii."
„Na to ale není čas. Zajedu tam tedy sama a sestru odvezu. Lucía se konečně musí dozvědět, co se tady děje." Prohlásila Sandra a okamžitě opustila kancelář.