Ovlivnění osudem

22. kapitola

„Ano, jsem si více než jistý že jste připravena na operaci! Jediný problém je, že musíte počkat na vhodného dárce a to bohužel nemusí být hned." Oznámil doktor Lucíi, když byla na své pravidelné kontrole očí. Během dvou měsíců se jí zrak nepatrně zlepšil, začala vnímat světla, obrysy a dokázala se částečně orientovat v malém prostoru. Bylo ale potřeba, aby podstoupila transplantaci rohovky, na kterou byl potřeba dárce.
„A jak dlouho to může trvat?" Zeptala se Lucía.
„To je různé, vhodní dárci se samozřejmě objevují, ale seznam čekatelů je také dost dlouhý. Může to trvat třeba i půl roku, rok nebo i déle." Zakroutil doktor hlavou.
„Aspoň jste mi dal naději, že bych mohla znovu vidět." Pousmála se Lucía.
„Nechcete o tom konečně informovat svou rodinu? Jistě by je to potěšilo."
„Ne, bude to překvapení. Už za pár dní se budu vracet domů a chtěla bych jim to říct až osobně."
„Nechám to na vás." Kývl doktor na souhlas.

Proces proti Diegovi byl v plném proudu, dokonce po něm začala pátrat policie. Zatím ale nevěděli, kde ho mají hledat, byla ale jen otázka času, kdy ho najdou. Diego o ničem neměl ani tušení, v léčebně se chtěl od všeho natolik izolovat, že přerušil veškeré kontakty z dřívějšího života. Za léčbu dal své poslední úspory, ale už nějakou dobu nepil. Zrovna byl na skupinové terapii.
„Tak Andrési, chceš nám dnes něco říct?" Pobídla ho terapeutka. „Máme tady dnes několik nováčků, možná bys nám všem mohl připomenout, proč jste se rozhodl skoncovat se svou závislostí."
Diego se tvářil trochu rozpačitě, ale nakonec začal vyprávět. „Dřív jsem dělal práci, která mě skutečně hodně naplňovala... ale kvůli své kariéře jsem ztratil svou ženu. Nevěděl jsem jak se s tím vypořádat a začal jsem pít... ale kvůli pití jsem nakonec ztratil i práci, co mě bavila. Nejhorší na tom všem ale bylo, že jsem kvůli alkoholu ublížil jedné ženě... jedné ženě, které jsem mohl pomoct, ale spíš jsem jí ublížil. Vím, že svou chybu mi nejspíš nikdy nebude moct odpustit, ale chtěl bych se srovnat a mít možnost jí znovu pomoct. Tentokrát už opravdu..." Diego zesmutněl, když si na Lucíu znovu vzpomněl.
„A o jakou práci šlo, nám asi říct nechceš, je to tak?" Zeptala se terapeutka a Diego jen zavrtěl hlavou. Diego se snažil, aby nikdo nezjistil, kdo ve skutečnosti je. Hlavně i proto, že by ho pod jeho skutečným jménem mohli na klinice znát.
„Takže to děláte kvůli nějaké ženě?" Zeptala se jedna z pacientek.
„Částečně ano... ale dělám to i kvůli sobě." Odvětil Diego. „I když je to těžké..."
„V čem?"
„V tom, že nemůžu utopit svou vinu v alkoholu, musím si ji den co den plně uvědomovat a to není příjemné."
„Ano ale i tak jsme na tebe moc hrdí, už dva měsíce si nepil a to je rozhodně úspěch." Usmála se terapeutka a vyslechli si příběh jednoho z nováčků ve skupině.

Nová linie příběhu:

Monica šla do nemocnice, aby navštívila Sebastiana. Chtěla za ním jít už dřív, ale nebylo to možné. Nakonec vešla k němu do pokoje, všude kolem pípali přístroje a Sebastian nehybně ležel na posteli. Monice se sevřelo srdce, když ho takhle viděla. Od lékaře zjistila, že má Sebastian těžký otřes mozku a několik zlomenin. Měl ale velké štěstí, že to nebylo nic vážnějšího. Zatím se ale od operace neprobral. Po chvíli do pokoje přišel muž, kterého Monica neznala.
„Omlouvám se, nevěděl jsem, že tady někdo je." Řekl muž.
„Ne, to ne... to já bych tady asi ani neměla být. Omlouvám se." Řekla Monica a chtěla odejít.
„Nemusíte odcházet." Řekl muž a podíval se na Monicu. „Vy asi budete Monica, je to tak?"
„Ehm, ano to jsem a vy jste?"
„Já jsem Marcos. Jsem Sebastianův kolega z práce." Představil se Marcos.
„Aha, těší mě." Podali si ruce.
„Víte, Sebastian je... jak to říct... je to váš velký fanoušek."
„Cože? Můj fanoušek?"
„Věděl jsem, že to asi vyzní hloupě... ale takhle... Sebastian vás poslouchal často v rádiu a prostě... no..." Nevěděl jak pokračovat. „Byl do vás asi tak trochu blázen!"
Monica vykulila oči.