Ovlivnění osudem

19. kapitola

Stará linie příběhu:

Bylo sobotní dopoledne a María Elisa se zrovna chystala do práce, zamyšleně scházela schody, když narazila o patro níž na Monicu, která zrovna vycházela z bytu Sebastiana.
„Jé ahoj." Pozdravila ji Monica a obě se objaly.
„Kam míříš?" Zeptala se jí María. „Takhle sama." Dodala. Věděla totiž, že Monica a Sebastian se od sebe v poslední době hnuli snad jen tehdy, když každý musel do práce.
„Ale nesu Sebovi něco k pití, čistí za domem motorku." Vysvětlila a vypadala u toho hrozně nadšeně. María se jejímu výrazu musela zasmát.
„Víš, nikdy jsem tě neviděla takhle zamilovanou. Vím, že se ti sem tam někdo líbil a tak různě, ale když vidím, jak se tváříš, když mluvíš o Sebastianovi, tak ti to začínám trochu závidět. A co teprve když jste spolu. Uf."
„Když já si nemůžu pomoct. Prostě se to stalo a já... on... no prostě." Řekla zasněně a obě se začaly smát.
„Dobře, rozumím. Ale víš, že jsem za vás oba moc ráda... No... Tak ho pozdravuj, musím běžet do práce."
„Dobře, tak pá." Rozloučily se a Monica šla zadním vchodem na dvůr za Sebastianem. Maríi to nedalo a chvíli je spolu pozorovala. Když Sebastian Monicu viděl, hned ji objal a dlouze políbil. Byl umazaný od čistění motorky, ale ani jednomu to ani trochu nevadilo. Vypadali tak šťastně. María si povzdechla a nakonec odešla do práce.

„Ty pitomče!" Vykřikla Natasha a hodila talířem o zem.
„Ty jsi taková hysterka, co máš zase za problém!?" Vyštěkl Thomas. Poslední dobou se stále jen hádali.
„Já jsem byla opravdu blbá, když jsem se vracela k někomu, jako jsi ty. Takový ubožák, co nemá ani pořádnou práci a peníze!"
„Ty máš co říkat! Vždyť taky nic pořádného neděláš a jen se necháváš živit!"
„Ha ha, no jistě a ani ne tebou, ale tvými rodiči, bez nich bys byl už dávno na ulici, fakt dost ubohé."
„A ty bys byla kde? Hm?"
„Já jen lusknu prsty a budu mít, koho chci." Zasmála se Natasha.
„No tak prosím, nikdo tě tady nedrží!"
„Jak chceš, ty idiote!" Natasha se sebrala a s prásknutím dveří odešla z bytu.

Nová linie příběhu:
Las Vegas, Nevada

Lucía se probudila vedle Diega a chvíli jen zmateně koukala kolem, nakonec jí došlo, že není ve svém pokoji a že neleží vedle svého manžela, ale vedle úplně cizího muže. „Proboha, co jsem to udělala?" Pomyslela si a rychle vylezla z postele. Snažila se být, co nejvíc potichu, aby se Diego neprobudil. Posbírala si své věci a oblékla se v koupelně. Když se viděla v zrcadle, zhrozila se, byla celá rozmazaná a rozcuchaná. Snažila se v rychlosti trochu upravit, ale zaslechla nějaký rachot, znělo to, jako že se Diego každou chvíli probudí. Rychle si vzala své věci a zmizela z pokoje. Diego se po chvíli probudil a vzpomněl si na včerejší noc.
„Haló?" Zavolal do prázdného pokoje, ale nikdo se neozval. Vstal a podíval se jestli Lucía není v koupelně, ale už ji nenašel. Trochu zesmutněl a nakonec se začal oblékat. Po chvíli slyšel klepání a rychle se vydal ke dveřím. Otevřel a za nimi byl Daniel.
„No kam jsi včera tak náhle zmizel? A jak to že ještě nejsi nachystanej? Za chvíli začíná obřad." Prohlásil Daniel.
Diego vypadal trochu zmateně a zklamaně, že to nebyla Lucía. „Ehm, no já jsem... já ti to pak vysvětlím, dej mi chvíli, musím se trochu... připravit." Odpověděl Diego a odešel do koupelny.

Caracas, Venezuela

Monica zrovna umývala nádobí, když se vrátil Thomas, který si byl zaběhat.
„Čau, puso." Pozdravil Monicu a plácl ji přes zadek. „Co budeme mít k obědu?" Zeptal se a opřel se o linku, vzal si z mísy jablko a zakousl se do něj.
„No já... říkala jsem si, že bychom mohli jít třeba někam ven... už jsme dlouho nikde nebyli... a tak..." Než to ale stihla doříct, skočil ji do řeči Thomas.
„To je super nápad, ale za chvíli přijdou kluci z týmu a chceme se dívat na zápas."
„Jako tady? Dnes?"
„Jo jasně, za chvíli přijdou."
„A proč jsi mi to neřekl dřív?"
„Říkám ti to přece teď."
„No... já jen, nečekala jsem tady dnes nějaké hosty, to abych tady trochu uklidila."
„Jo to bys měla. A když už budeš v tom, co kdybys uvařila něco i pro kluky, jako že bychom si tady rovnou všichni dali oběd a pak půjdeme na chvíli trénovat."
Monice se ten nápad ani trochu nezamlouval, ale nakonec souhlasila. „Tak dobře."
„Super. Tak spěchej, já si jdu zatím dát sprchu." Řekl a odešel. Monica si jen smutně povzdechla.