Ovlivnění osudem

3. kapitola

„O čem to tady zase mluvíš?" Zeptal se Diego jako by vůbec nevěděl, o čem Daniel mluví a vrátil mu desky.
„O čem? No co bys řekl? To ti to vážně nedochází?" Rozzlobil se Daniel. „Pokud někdo zjistí, že jsi včera operoval opilý tak můžeš okamžitě přijít o licenci a nejen to. Mohl by jsi se dost snadno dostat do vězení! Copak tohle chceš?"
„Hm, tak o tohle ti jde." Řekl s klidem. „Jak by se to někdo mohl dozvědět? Jediný kdo o tom něco určitého ví, jsi ty."
„Jestli si myslíš, že si toho nikdo nevšiml tak se hodně pleteš. A ano, já to vím a popravdě já tě nechci prásknout, ale jestli nebudu mít jinou možnost, tak."
„Tak co!?" Skočil mu do řeči. „Chceš to někomu říct?" Zeptal se skoro dotčeně. „Myslíš, že ti to uvěří?"
„Hele, uklidni se. Já jen říkám, že bys z toho mohl mít problém. Kdyby šlo jen o tebe, tak je to tvůj problém, ale tady už jde i o další lidi. Co ta žena co jsi včera operoval? To je ti jedno že jsi možná způsobil, že už nebude nikdy vidět? Chováš se jako pitomec od té doby co ses rozvedl. Neměl bys tahat soukromí do práce."
„Tak dost, už mě to nebaví. Co tobě je do toho?" Skočil mu do řeči. „Radši se starej sám o sebe a nech moje rozhodování na mě." Řekl a vyšel ze dveří. „A jestli se rozhodneš někomu něco říct, tak si uvědom, že ti to nikdo neuvěří. Ještě by si mohl někdo myslet, že se chceš dostat na moje místo, to by se ti asi moc nehodilo, ne?" Dodal a odešel.
„Ty se nechováš jako pitomec, ty totiž pitomec jsi!" Zavolal za ním Daniel, ale Diego to ignoroval.

•

„Támhle za rohem, už tam skoro jsme!" Vykřikla Monica přes hluk motorky a ukázala směrem k budově radia. Muž jen kývl, dojel k místu a zastavil. Monica seskočila z motorky, sundala si helmu a podala ji muži.
„Vážně jste mi pomohl. Děkuju za odvoz. Nashledanou." Řekla Monica rychle a rozběhla se k rádiu.
„Počkejte." Zavolal muž a šel za ní. Monica se zastavila a otočila se na něj.
„Já ale opravdu spěchám! Moje šéfová je pes a nesnáší, když přijde někdo pozdě."
„Já vás nechci zdržovat, jen mám jednu otázku." Monica se na něj nedůvěřivě podívala. „Snad mě ten chlap nechce zrovna teď balit." Pomyslela si. „Chtěl bych aspoň vědět, jak se jmenujete?" Pokračoval muž.
„Ehm. Já jsem Monica. Monica Reyes." Vykoktala ze sebe Monica.
„Sebastian Martinéz. Moc mě těší." Řekl a usmál se na ni.
„I mě moc těší, ale už budu muset jít. Tak, tak nashle!" Řekla rychle a rychle odešla. Muž se za ní díval, dokud nezmizela ve vchodu a poté odjel. Monica běžela k výtahu, když na ni někdo zavolal. Otočila se a uviděla Thomase, který právě seběhl ze schodů a mířil k ní.
„Monico! Tady jsi, prosím tě, lásko, vyslechni mě!" Naléhal Thomas.
„Co ty tady děláš!?" Zeptala se ho Monica nenávistně.
„Musím s tebou mluvit, nebereš mi telefon, hrozně jsem se bál, že se ti něco stalo. Přišel jsem sem a tvoje šéfová mi řekla, že tady nejsi, už jsem myslel že..."
„Thomasi, já nemám čas a ani chuť tohle poslouchat," skočila mu Monica do řeči „kde jsem a nejsem, je moje věc a byla bych ráda, kdybys mě nezdržoval!" Dodala a chtěla nastoupit do výtahu, který právě přijel. Thomas ji ale chytil.
„Ne, ne, ne, počkej. Musíš mě vyslechnout! Neodejdu, dokud si to nevyjasníme!"
„Ale my dva si nemáme co vyjasňovat! Všechno je už jasné." Vykřikla Monica a snažila se od sebe Thomase odstrčit. „A hned mě pusť, slyšíš!"
„Tak necháš mě mluvit nebo ne?" Zeptal se Thomas vyčítavě.
„Ne nenechám! Někdy prostě slova nejsou potřeba, za tebe už mluvily tvoje činy!"
„Tak co chceš, abych udělal? Jak ti to mám vysvětlit, jak se mám ospravedlnit? Ty jsi tak hrozně tvrdohlavá."
„Tak a dost." Rozčílila se Monica ještě víc. „Já o tvoje ospravedlňování nestojím, nestojím o nic. Udělej pro mě jednu věc a nech mě konečně na pokoji. Jdi si za tou tvojí lady peroxid a na mě zapomeň!" Vší silou ho od sebe ještě jednou odstrčila a Thomas ji nakonec rezignovaně pustil. Monica nastoupila do výtahu, a co nejrychleji to šlo, odjela.