Ovlivnění osudem

10. kapitola

Monica chodila nervózně po kuchyni sem a tam a přemýšlela o tom, co se vlastně stalo. María Elisa položila na stůl dva šálky kávy a posadila se na židli.
„No tak si konečně sedni a řekni mi, co se vlastně dělo." Řekla Monice a napila se kávy.
Monica se na ni podívala. „To je ten problém, já to totiž nevím!" Řekla a posadila se. „Když jsem jela do toho klubu, tak v mém taxíku seděl Sebastian, řekl mi, že máme stejnou cestu. Snažila jsem se ho nějak ignorovat, ale pořád za mnou chodil. Byla jsem z něj už vážně nervózní, tak jsem si dala u baru něco k pití."
„Vždyť jsem ti říkala, ať nepiješ. Vůbec to totiž neumíš a položí tě i pár panáků." Zasmála se María Elisa. Monica se na ni zamračila a tak radši naznačila, že už bude potichu, aby mohla Monica pokračovat ve vyprávění.
„Nevím, kde byl celou dobu, ale já zatím byla na baru. Ani nevím, jak dlouho to bylo, ale nakonec se mi udělalo špatně a chtěla jsem jít na vzduch." Vzpomínala Monica, po chvíli se jí vybavilo, jak ji Sebastian znovu našel:
Monica se snažila před Sebastianem utéct, ale v jejím stavu jí to moc dobře nešlo, proplétala se kolem lidí a Sebastian jí byl v patách. Došli až k bazénu a Monica stála k Sebastianovi zády.
„Neměj péči, za své činy jsem zodpovědná jen já sama. A přestaň mě konečně sledovat."
„Dobře, ale už bys neměla pít, když ti to nedělá dobře. Mohlo by se ti něco stát."
Monica se k němu otočila. „A co tebe to vůbec zajímá? Já jsem dospělá a můžu si dělat, co chci, kdy chci a kde chci! Tobě do toho nic není a už mě štveš a nechci, aby ses o mě staral a abys za mnou chodil!" Řekla naštvaně a chtěla rychle odejít, jenže zapomněla, jaký kousek od bazénu stojí a při jejím dalším kroku dozadu ztratila rovnováhu a spadla do bazénu. V šoku se potopila ke dnu, Sebastian neváhal a skočil hned za ní. Potopil se pro ni a vytáhl ji nad hladinu. Lidé okolo je zvědavě sledovali.
„Proboha, jsi v pořádku?" Ptal se jí šokovaně.
Monica byla při vědomí, vykašlávala vodu a nevěřícně se na něj dívala.
„Copak jsem ti neříkal, že by se ti mohlo něco stát? A měl jsem pravdu! Vždyť by ses mohla utopit." Rozčiloval se Sebastian. Monica nevěděla, co na to má říct, jen se na sebe dlouze dívali. Sebastian si ji k sobě po chvíli přitáhl a začal ji líbat, Monica jeho polibky ihned opětovala.
„A dál?" Zeptala se Maria Elisa zvědavě, když Monica dlouho mlčela.
„Políbil mě?" Zeptala se Monica sama sebe.
„Cože? Políbil tě?"
Monica si uvědomila, že svojí myšlenku, řekla až moc nahlas. „Ehm, asi ano. Ale znáš to, v mém stavu to mohla být třeba nějaká halucinace." Řekla a chtěla vstát od stolu.
„Tak to teda ne! Hezky mi povíš, co se stalo."
Monica si povzdechla a začala ji vyprávět zbytek večera, který si ještě pamatovala.

•

Daniel byl zrovna u jednoho pacienta, když za ním přišla jedna ze zdravotních sester.
„Pane doktore, v ordinaci na vás čeká jedna pacientka."
„Hned tam budu, zatím mi najděte její kartu." Řekl jí, ona jen kývla na souhlas a odešla. Když Daniel došel do ordinace, nevěřil vlastním očím. Pacientka, která ho čekala, byla totiž Lucia.
„Dobrý den." Pozdravila ho, když uslyšela, že někdo vešel.
„Dobrý den, to jsem vážně rád, že jste se tady ukázala." Řekl Daniel. Lucía totiž od začátku byla proti tomu, aby se léčila a tohle byla její první dobrovolná návštěva.
Lucía jen pokrčila rameny. „Řekla jsem si, že to aspoň zkusím."
Daniel začal s vyšetřením.
„Jak to vypadá?" Zeptala se Lucía po chvíli.
„Oči se zatím dobře hojí, ale ještě budete muset chvíli nosit obvaz, aby se vám tam nedostala nějaká infekce, ale myslím, že za pár dní byste už mohla chodit bez nich." Řekl Daniel, ale Lucía už nic neřekla.
„Je tady s vámi vaše sestra?" Zeptal se jí.
„Ano, čeká na mě na chodbě, možná si šla dát kávu." Odpověděla. „Mohla bych se na něco zeptat?" Zeptala se váhavě.
„Ano, jistě."
„Je ještě nějaká možnost, že budu vidět?"

•

„Takže ty jsi u něj přespala a nic nebylo?" Zeptala se María Elisa se smíchem. „Taková škoda." Řekla trochu zklamaně.
„Já myslím, myslím si, že ne." Zakroutila Monica hlavou. „Mám sice trochu okno, ale to bych si přece určitě pamatovala! A škoda to určitě není, vždyť ho ani pořádně neznám." Řekla Monica rozhodně.
„Asi se ho budeš muset zeptat, jak to vlastně bylo." Navrhla María Elisa.
„Jistě. Půjdu za ním a řeknu: Hele Sebastiane, nespali jsme spolu náhodou? Nejsem si totiž úplně jistá co se stalo." Řekla Monica ironicky a Maria Elisa se rozesmála.
„No pravda, to by asi nešlo. Ale tak či tak, stál by za hřích." Usmála se.
Monica se na ni zašklebila. „Jestli se ti líbí, tak si ho klidně vezmi."
„To ne, to bych ti přece nemohla udělat." Řekla Maria Elisa. „Navíc vás chci spíš dát dohromady. A vidím, že se mi to skvěle daří." Pomyslela si a usmála se.
„No, radši jdu do sprchy. To kafe mi dost pomohlo, třeba po studené vodě budu mít ještě jasnější myšlenky." Řekla Monica a odešla do koupelny.