Ovlivnění osudem

20. kapitola

Monica byla docela zaskočená a nevěděla co říct. Sebastian jí dal pusu. „Neboj se, vždyť já si dělám legraci." Usmál se na ni a pohladil ji po tváři. Pak se oba posadili a Sebastian vytáhl z piknikového koše dva sendviče. „Dáš si? Ještě nám tady něco málo zbylo? Hmm... Máš na výběr buď tenhle anebo ten druhý, už si nepamatuju, co jsem do nich dal." Zasmál se.
„Co když bych to myslela vážně?"
„Co?" Nechápal Sebastian.
„Co kdyby to byla opravdu žádost o ruku?" Zeptala se Monica nevinně, Sebastian jen překvapeně pozvedl obočí. „Já vím, když to řekneš takhle jako žádost o ruku a ještě z mojí strany... tak to zní strašně praštěně. Ale..."
„Ale?"
„No... když to vezmeme kolem a kolem..." Sebastian čekal, co z Monicy nakonec vypadne a usmíval se nad jejími rozpaky. Vrátil jídlo do košíku a sledoval ji. „Není to tím, že jsem se už jednou vdávat měla, zpětně vidím, že by to nikdy nemělo smysl, protože to nebylo ani z části takové, jako je to teď. A když ses teď tak zeptal... Tak mi to najednou došlo." Monica ho chytila za ruce. „Já s tebou chci být do konce svého života. Protože tohle je něco, o co nechci nikdy přijít. A možná to bude znít šíleně... opravdu hodně šíleně..." Odmlčela se a váhala, jestli má pokračovat. Sebastian se k ní naklonil a políbil ji. Jeden druhému se dívali do očí a Sebastian se na ní usmíval. „Sebastiane, lásko... chtěl by sis mě vzít za ženu? Ne teď... třeba až za nějakou dobu... třeba až..." Sebastian ji ale nenechal pokračovat a začal ji něžně líbat, Monica mu polibky opětovala a objala ho, znovu skončili v objetí na dece... Potom se na ni podíval.
„Lásko, vždyť víš, že já bych si tě vzal za ženu klidně i hned zítra ráno, nebo klidně tady a teď." Hladil ji a díval se jí do očí. „Já bych tě klidně požádal o ruku už po naší první noci, ale bál bych se, že si budeš myslet, že jsem totální magor." Oba se tomu zasmáli. „Ale já jsem prostě už tehdy věděl, že už navždy budeš žena mého života."
„Takže je to ano?" Mrkla na něj Monica a Sebastian ji začal lechtat. „Nééé, nechej toho!" Smála se Monica. „Víš, že jsem lechtivá." Sebastian ji ještě chvíli zlobil, ale pak toho nechal. Oba se na sebe dívali a oddechovali.
„Ano, vezmu si tě kdykoliv budeš chtít. Ale jen při jedné podmínce." Řekl vážně.
„A jaké?"
„Necháš mě, abych tě taky jednou mohl požádat o ruku, tak jak bych chtěl já... už to mám docela promyšlený a nerad bych o to přišel. Jsi pro?"
Monica byla dojatá a jen kývla na souhlas a kousla se při tom do spodního rtu.
„V tom případě jsme domluvený." Sebastian Monicu dlouze políbil a jí při tom polibku stékaly slzy štěstí.

Sandra chtěla zavolat své sestře, aby jí řekla, co zjistila. Bála se ale její reakce a rozhodla se, že jí to řekne až poté co se vrátí z léčby, aby ji zbytečně nerozrušovala. Věděla, že Lucía udělala velké pokroky a nechtěla to nijak kazit.

María se vrátila do prázdného bytu a povzdechla si. Poslední dobou jí nic nevycházelo podle jejích představ. Sedla si na pohovku, vzala si album se starými fotkami a začala jím listovat. V albu bylo spoustu fotek z jejího dětství. Zastavila se u fotky, na které byla společně s Monicou a Lucasem. Všichni tři se na fotce smáli, María se usmála a přejela rukou po Lucasově tváři. „Kdybys jen věděl, že tě mám ráda celý život." Povzdechla si a nakonec se jí vybavila jedna vzpomínka.

Před několika lety

Monice a Maríi bylo zhruba 13 let, Lucasovi bylo tehdy 16. María a Monica byly nerozlučné, chodily spolu do školky a později i do školy. Jako děti si hrály i s Lucasem, ten si později ale našel vlastní kamarády a s holkami už čas v podstatě netrávil. O víkendu jezdili jejich rodiče často pryč a starala se o ně jejich teta. María u nich byla často na víkendy také. Jeden takový víkend ale přijeli Moničini a Lucasovi rodiče dřív a tvářili se zvláštně, když tam Maríu viděli. Zavolali si oba do obýváku a Maríi to tehdy nedalo a vyslechla si jejich rozhovor.
„Monico, copak jsme ti to neříkali už dřív?" Zlobil se otec Monicy.
„Ale co tati?" nechápala Monica.
„Nelíbí se nám, že trávíš čas s tou holkou od Montesových." Pokračovala jejich matka.
„Ale María je moje nejlepší kamarádka." Namítla Monica.
„Tak si najdeš jinou kamarádku. Nechceme tě s ní už vidět!"
„Ale já nechci jinou kamarádku!" Zlobila se Monica a utekla pryč. Její rodiče si povzdechli.
„Já to nechápu, o co tady jde?" Nechápal Lucas. „María je fajn holka, co s ní máte za problém?"
„Tak už i ty?" Zlobil se jeho otec.
„Znám Maríu už věky, nechápu, co s ní máte za problém." Namítal Lucas.
„Ta její rodina, to jsou samé špíny." Odfrkla si matka Monicy.
„Jak to myslíte?" Mračil se Lucas.
„Ta její matka je alkoholička a ten její otec... všichni dobře ví, že je to kriminálník, co je každou chvíli v lochu. Kdo ví, co je zač ta jejich dcera. S takovými lidmi byste se ty a ani tvoje sestra neměli scházet! Určitě je to taky zlodějka, co nám sem chodí krást, když tady nejsme. Už jsi dost velký, abys to chápal, a když nechce Monica poslouchat nás, mohl bys jí to vysvětlit ty."
Lucas byl v šoku. „María ale není jako její rodiče, vůbec nic o ní nevíte, nevím, co ji soudíte, když nemáte ani páru jaká je!" Zakroutil Lucas hlavou a radši odešel.
María celou dobu plakala, ale snažila se, aby ji nikdo neslyšel, nakonec utekla z domu pryč.