Ovlivnění osudem

28. kapitola

„Vy jste opravdu cvok! Vždyť se ani neznáme... vždyť já ani nevím, jak se jmenujete!" Vykřikla Lucía šokovaně. „To jste se najednou teď během deseti minut rozhodl, že se prostě stanete otcem mého dítěte nebo co?"
„No... možná že jo." Diegovi začalo docházet, jak to asi celé vypadá. Nastala chvíle ticha. Ani jeden nevěděl co říct. „Jmenuju se Diego." Řekl Diego po chvíli.
Lucía zakroutila hlavou. „Lucía." Odvětila nakonec a tvářila se pořád dost zvláštně.
Diegovi začal zvonit pager a podíval se na něj. „Budu muset jít."
„Jo i já."
„Vím, že si musíte myslet, že jsem totální blázen... ale kdybyste třeba neměla kam jít... tak bydlím v hotelu Sunset v centru. Zavolal bych tam a recepční by vám dal klíč... třeba než si urovnáte svoje věci."
„To rozhodně ne." Kroutila Lucía hlavou.
„Dobře... tak ne..." Pokrčil Diego rameny.
„Neměl jste už jít?"
„Jak vás ale zase najdu?" Zeptal se Diego nevině. Lucía protočila očima.
„Já vím, kde najdu váš..." Poznamenala ironicky.
„Tak... dobře." Diego nechtěl naléhat, sám vlastně ani nevěděl, co si o celé téhle situaci myslet. Nakonec se otočil a dal se k odchodu. Lucía hned začala znovu volat sestře.
„Luc, promiň, neměla jsem u sebe mobil. Jak ti je, už tě pustili? Co malé? V pohodě?"
„Ano, za chvíli pojedu do kanceláře a vše ti povím."
„A nechceš radši ke mně, odpočinou si?"
„Ne, to je dobrý. Musím ti přijet říct, co se mi právě stalo!"

María Elisa a Lucas seděli před domem na schodech a podívali si.
„Za pár dní se budu muset vrátit do Mexika, ale slibuju, že zkusím vše zařídit tak, abychom se brzy zase viděli." Usmál se na ni Lucas. „Navíc, chci tady být i kvůli Monice, kdyby něco potřebovala."
„Tomu rozumím." Souhlasila María. „Ale popravdě, o Monicu bych si asi zase až tak úplně nebála." Tajemně se pousmála.
„Je tady něco co nevím?" Nechápal Lucas.
„No možná." Zasmála se María. „Monica si to nejspíš ještě nechce ani sama přiznat, ale se Sebastianem se nescházela jen z vděku. Myslím, že ty dva to k sobě prostě táhne!"
„Opravdu?" Byl Lucas překvapený.
„Kdybys viděl, jak se na ni dívá, pochopil bys." Mrkla na něj María. „Navíc ji zachránil život a to se rozhodně taky počítá!"
„To je jasné. Když jsem mu byl tehdy poděkovat v nemocnici, za to co udělal... působil na mě jako dobrej chlap. A jelikož zachránil moji sestřičku, tak bude asi o dost lepší partie než ten idiot Thomas." Oba se při vzpomínce na Thomase zamračili.

Sandra a Lucía uklízeli v pracovně Lucíe nepořádek, co tam způsobil Raul. Sandra s tím dost pohnula už předtím, ale ještě bylo pár věcí k dodělání. Sandra chtěla, aby Lucía odpočívala, takže nakonec rovnala jen nějaké fotky u stolu.
„To je strašný, tolik zničených věcí!" Zlobila se Lucía, když viděla krabici plnou rozbitých věcí a drahé foto techniky. „Šéf navíc chce, aby se na Raula podalo trestní oznámení za ty zničené věci!"
„To se ale není čemu divit." Kroutila Sandra hlavou. „Víc mě ale trápí to, co udělal tobě! Co chceš dělat dál?"
Lucía si sedla ke stolu. „Já nevím." Řekla smutně. „To co se stalo včera..." Už jen při té vzpomínce se jí zalesklo v očích. „Myslím, že to byla poslední kapka. Raul byl nepříjemný vždycky, ale nikdy mě neuhodil!"
„Snad ho nechceš ještě bránit, že to byl nějaký zkrat nebo tak, že ne?"
„To ne..." Řekla Lucía tiše. „Po tom co o všem ví, jsem si jistá, že nestojí ani o mě a ani o to dítě. A to ani v případě, když by bylo skutečně jeho! Možná si za to můžu nakonec sama..."
„To není pravda! Sice je to celé dost komplikovaná situace, ale tak jako tak, ho to neomlouvá, to jak se zachoval je nechutné. Uhodil tě a málem jsi kvůli němu přišla o miminko!" Sandra se tvářila nenávistně. „Nesmíš se k němu už vrátit, co když by ti znovu ublížil?"
„Jenže... co mám teď dělat?" Zeptala se Lucía zoufale.
„Musíme najít toho muže z Las Vegas!" Prohlásila Sandra rozhodně. Lucíi došlo, že vlastně sestře ještě ani neřekla, že se dnes setkali.
„Ehm, no to nebude nutné. Dnes jsem ho potkala v nemocnici!"
„Cože?" Vykulila Sandra oči a Lucía ji řekla vše o tom, jak se znovu setkala s Diegem.