Ovlivnění osudem

4. kapitola

„Tak co se děje? Proč nic neříkáš?" Zeptala se Lucía své sestry.
„Myslím, že nejlepší bude, když zajdu pro doktora. Určitě ti to vysvětlí líp než já." Řekla po chvíli Sandra. „Půjdu pro něj. Za chvíli jsem zpátky, ano?" Lucia jen přikývla na souhlas a Sandra vyběhla z pokoje. Na chodbě nikdo nebyl, tak šla do pokoje lékařů. Zaklepala na dveře.
„Moment." Ozvalo se za nimi a po chvíli otevřel Daniel.
„Pane doktore, moje sestra se probudila!" Oznámila mu Sandra.
Daniel si vzal pár věci a hned šel do pokoje, kde byla Lucía. Prohlédl ji.
„Můžete mi konečně říct co mi je?" Zeptala se Lucía, když nikdo dlouho nic neříkal.
„Momentálně vám nemůžu přesně potvrdit nebo vyvrátit jak to vypadá. Hned ráno uděláme několik vyšetření a potom budeme moudřejší." Oznámil ji Daniel.
„A proč mi neřeknete hned teď, co se stalo? Copak jste za tu dobu, co jsem tady, na nic nepřišli?" Nechápala Lucía.
„Měla jste vážnou autonehodu, nemůžeme se unáhlit a nerad bych tam řekl nepřesné informace." Odpověděl ji Daniel. Pravda byla, že přesně věděl co se děje, jen se snažil udělat co nejvíc pro to, aby mohl mít pro Lucíu nějaké dobré zprávy.
„Bude lepší, když se prospíte, zítra budeme vědět víc." Daniel si ještě udělal několik zápisku a zavolal do pokoje zdravotní sestru. Po chvíli do pokoje přišla a dala Lucíi nějaké léky proti bolesti a na spaní. Po chvíli Lucía znovu usnula.
Sandra na chodbě odchytila Daniela, když odcházel z pokoje, a snažila se získat další informace o stavu své sestry. Daniel ji ale neřekl o nic víc než Lucíi.
„Měla byste si jít odpočinout. Můžete jít domů, vaše sestra se teď stejně na několik hodin prospí a hned jak to bude možné, uděláme potřebná vyšetření." Ujišťoval ji Daniel. „Uvidíme se později a opravdu se nemusíte bát. A vážně byste měla jít domů, odpočinou si, taky to potřebujete." Rozloučil se s ní a odešel do lékařského pokoje. Sandra se vrátila do pokoje k Lucíi.

•

Druhý den. Monica šla z práce rovnou do Thomasova bytu, aby si vyzvedla svoje věci. Věděla, že v tuhle dobu chodí hrát fotbal a tak doufala, že ho nepotká. Pro jistotu několikrát zazvonila, a když nikdo neotvíral, vytáhla klíče a otevřela si. V bytě to vypadalo hodně zanedbaně. Nebyly vynesené odpadky, umyté nádobí, všude byl velký nepořádek. Monica šla do ložnice a hned ve dveřích se ji vrátili vzpomínky na den, kdy nachytala svého přítele s Natashou.
Monica přišla domů, když přišla do kuchyně, položila na linku dort a uviděla na podlaze rozházené oblečení. Trochu ji to udivilo, ale šla pomalu po cestičce z oblečení. Potom uslyšela z pootevřených dveří do ložnice ženský smích. Když přišla k ložnici a otevřela dveře úplně, uviděla svého přítele v posteli s nějakou ženou, jak se vášnivě líbají. Zůstala stát jako opařená a nevěřila vlastním očím.
Monica se rozhlédla po pokoji a začala si utírat slzy. „Tak dost Monico, žádné slzy, jasné? Už nikdy!" Řekla si sama pro sebe. Potom šla do malé šatny, vytáhla si své kufry, otevřela skříň a začala z ní vytahovat všechny své věci. Když měla hotové oblečení, začala po bytě hledat i zbytek svých věcí, které tam nechtěla nechat. Protože se bála, že se Thomas brzy vrátí, naházela vše v rychlosti do kufru a krabic, které našla. V kuchyni si sedla ke stolu a chtěla napsat nějaký vzkaz. Chvíli přemýšlela co má vlastně napsat.
„Thomasi, přišla jsem si pro své věci... Ne, to snad pozná, to mu nemusím psát. Thomasi..." Přemýšlela a stále měla čistý papír. Najednou se zadívala na zásnubní prsten, který měla na ruce. Vzpomněla si na den, kdy ji Thomas požádal o ruku.

Thomas a Monica spolu byli v restauraci, slavili jejich výročí. Číšník jim přinesl šampaňské. „Tak na co si připijeme, lásko?" Zeptal se Thomas s úsměvem.
„To je přece jasné. Na nás dva." Usmála se Monica.
„Takže na nás." Pronesl.
„Na nás. Ať to je každý den lepší a lepší. Miluju tě."
„A já tebe!" Přiťukli si skleničkami a napili se.
„Víš, ještě pro tebe mám jedno překvapení." Řekl Thomas a začal se záhadně usmívat.
„Vážně? A jaké?" Zeptala se Monica nadšeně.
„Zavři oči." Přikázal ji. Monica zavřela oči. Thomas šel k ní.
„Tak a teď je otevři." Když Monica znovu otevřela oči, tak před ní Thomas klečel na jednom koleni a držel před ní krabičku s prstýnkem.
„Monico, vezmeš si mě?"
Monica byla hodně překvapena, ale nad odpovědi nemusela dlouho přemýšlet.
„Ano! Jasně že ano." Řekla šťastně a vrhla se Thomasovi kolem krku.
Thomas jí navléknul prsten a poté se spolu něžně políbili.