Ovlivnění osudem

15. kapitola

Diego se zadíval Lucíi do očí a znovu ho zasáhla vlna viny. Došlo mu, co vlastně způsobil a že díky němu Lucía nevidí. Že je to on, kdo jí mohl pomoct už dávno a neudělal to. Najednou si uvědomil, že kdyby věci dopadly jinak, Lucía mohla být zdravá a mohla vidět. Napadla ho jen jediná věc. „Nikdy mi nemůže dát šanci..." Pomyslel si. Jejich tváře byli tak blízko, že by se mohli políbit. Lucía byla stále v šoku a celá se třásla. Po chvíli se ale vzpamatovala a snažila se od Diega dostat.
„Pusťte mě!" Sykla na Diega, ten ji ale stále držel.
„Jste v pořádku?" Strachoval se o ní.
„Ne to nejsem, jak bych mohla být v pořádku!? Tohle je tak... tak..." Vzlykla, nebyla schopná dokončit větu.
V tu chvíli přišla Sandra, která sestru hledala. „Lus, co se ... děje?" Když viděla Luciu v Diegově náruči, zarazila se. „Ehm. Neruším?" Zeptala se s překvapeným výrazem. Diego povolil sevření a Lucía se od něj odtáhla.
„Já jen..." Diego chtěl situaci vysvětlit, ale radši větu nedokončil.
„Už bych ráda jela domů." Prohodila Lucía vážně, sestra k ní přišla a chtěla ji odvézt k autu. Podívala se na Diega a všimla si jeho smutného výrazu, soucitně se na něj pousmála.
„Dávejte na sestru pozor..." Řekl Diego tiše, otočil se a odešel. Lucía se tvářila, jako by ho vůbec neslyšela. Sandra ji odvedla k autu.
„Co se stalo?" Zajímala se.
„Nic co by stálo za řeč."
„Kdybys viděla ten jeho výraz." Pak jí ale došlo, co právě řekla. „Ehm. Promiň. Já..."
Lucía si povzdechla. „Můžeme už prosím jet domů?"
„Jistě." Sandra pomohla sestře do auta a odjely.

•

Monica přišla z práce a začala se chystat na dnešní večeři se Sebastianem. Právě vyšla ze sprchy a začala se prohrabávat ve svém šatníku. „Ne tohle ne, tohle taky ne... hmmm..." Nedokázala si vybrat. Nakonec si sedla na postel mezi hromadu oblečení a lehla si do něho. „Klid, Monico, je to jen večeře. Chováš se jako puberťačka!" Zasmála se sama sobě. „Ach jo, chybí mi tady María. Ta by mi určitě poradila." Nakonec vzala mobil a zavolala jí.

•

Mexico city, Mexico

María Elisa a Lucas se právě vrátili z pizzy, na kterou si spolu zašli. Chtivě se na sebe vrhli hned poté, co se za nimi zaklapli dveře bytu. Lucas začal Maríi Elisu svlékat a vedl ji k pohovce, brzy skončili na ní a vášnivě se spolu líbali, když najednou Maríi začal zvonit mobil. První ho nechtěla vůbec brát, ale zvonění nepřestávalo.
„Neber to." Namítl Lucas mezi polibky.
„Možná je to něco naléhavého." Odpověděla mu a nakonec se na mobil podívala. „To je Monica." Řekla s překvapeným výrazem a podívala se na Lucase.
„Tak že bych to vzal já?" Zasmál se Lucas.
María Elisa chvíli přemýšlela, jestli to myslí vážně. „Ne to radši ne." Zakroutila hlavou. „Asi bude lepší, když... tohle zatím zůstane jen mezi námi." Zamyslela se a vzpomněla si na události minulého dne. Po setkání s Lucasem v baru s ním ten večer odešla k němu domů, kde spolu strávili noc a i zbytek dalšího dne. Maríí Elise se Lucas líbil už před lety, ale tehdy byli oba moc mladí na to, aby mu to vůbec kdy řekla. Až teď si ale začala uvědomovat, co se vlastně stalo a začala se bát toho, jak na něco takového zareaguje Monica. Zvonění náhle utichlo. „Musím už jít." Řekla najednou a vstala z pohovky.
„Ale proč, co se stalo?" Nechápal Lucas.
„Byla to chyba, obrovská chyba." Začala sbírat své věci.
„Ale... proč chyba?" Lucas vstal a šel k ní. „No tak, vždyť se nic zlého nestalo."
„Nic zlého se nestalo? Vyspala jsem se s bratrem svojí nejlepší kamarádky. Myslím, že se toho stalo dost."
„No... ano... ale pořád nechápu, co je na tom zlého? Copak se ti to nelíbilo?" Pohladil ji po tváři.
„Ale... o to nejde... Líbilo se mi to. Moc se mi to líbilo... Ale mám pocit, že tohle se Monice nebude líbit. Vůbec jsem nedomyslela důsledky."
„Jaké?"
„Prostě tohle není jen tak. Není to úplně běžný úlet."
„Byl to pro tebe jen úlet?" Zeptal se Lucas trochu zklamaně.
„Ne... ne... já nevím. Prostě si to musím asi nechat trochu projít hlavou. Promiň." María Elisa políbila Lucase na tvář a rychle odešla z bytu. Lucas si jen povzdechl.