Drunk || BTS

2

Ty špinavé věci dal na kupičku do předsíně, protože ten zápach ho už celkem nakopával na zvracení. Hodně se přemáhal, aby věci nedal rovnou vyprat. To už by ale dělal opravdu moc a nepřišlo mu to zrovna vhodné. Hrozně moc chtěl pomáhat, ale až teď ho napadlo, jak se vlastně druhý bude cítit, až se ráno probudí. Bude to pro něj určitě šok.

Mělo ho to napadnout dříve, protože možná záchytka by byla pro chlapce lepší. Jenže on prostě nikdy nepřemýšlí.

Teda takhle... v práci ano. Ale v běžném životě jedná dříve než myslí.

No, už to udělal, tak se nechá překvapit na ráno...

Černovláskovi donesl polštář s dekou a uložil ho na gauč.

„Na zvracení," podotkl a k hlavě mu přistavil kýbl.

Druhý jemně přikývl a z úst mu uniklo tiché "díky". Bylo vidět, že už jede z posledního, protože během chvilky usnul.

Taehyung zkontroloval čas a sám zapadl do postele spolu s Maxem. Max měl přísný zákaz do postele, ale po těžkém a pro Taehyunga velice psychicky náročném rozchodu mohl. Taehyung se sice pořád snažil, aby spal ve svém pelíšku vedle postele, ale i když usínal s tím, že pes spí v pelíšku, ráno se probudil s Maxovým ocasem v obličeji.

Ještě si mohl dopřát dvě a půl hodiny spánku.

Na pátek si dal homeoffice. Byl za tu možnost rád. Využíval ji i několikrát do týdne, když práce nevyžadovala jeho přítomnost – což se moc často nestávalo, ale byly dny, kdy prostě mohl. Nyní pracoval na vývoji nové metody na měření propanfenonu, takže nyní měl výmluvu, že na pročítání odborných článků potřeboval klid. Pojďme si říct, že jedinou podmínkou bylo, aby reagoval na telefon a emaily, takže čas využíval hlavně k flákání a muchlování Maxe či případnému úklidu. Případně (jednou za měsíc maximálně) měl online schůzku s vedením, kde musel prezentovat nějaké výsledky – ať ty úspěšné nebo neúspěšné. Samozřejmě, že ty úspěšné byly mnohem snazší, ale ne vždy se zadařilo. Když bylo měření neúspěšné, muselo se zjišťovat proč.

Proto tady teď Taehyung seděl, pročítal různé články a snažil se zjistit, kde se stala chyba.

Doposud měl každý vývoj, na kterém pracoval úspěšný. Nevěděl, zda měl jen štěstí nebo mu bylo fakt přáno, ale měl z toho radost. Teď si na sebe ale ušil bič a na tomto vývoji pracoval už více než čtyři měsíce a byl stále na začátku. Byly dny, kdy kvůli tomu skoro ani nespal a seděl u počítače a snažil se dohledat nějaké materiály. Kolikrát už mu i docházely nápady, co udělat, aby to vycházelo.

Včera si z pracovní knihovny nabral nějakou literaturu, která se zaměřovala na vlastnosti stanovované látky a podrobný výzkum a přípravu. Pořád nějak doufal, že tam něco vymyslí.

Když mu ráno zazvonil budík, chtěl se jít odstřelit. Byl šíleně unavený. Rychle se převlékl z pyžama, rukou si prohrábl vlasy a s Maxem v patách se vydal do kuchyně.

Cestou zapnul počítač, aby se mohl přihlásit a tím pádem se mohl i odhlásit dříve. Nechtěl to mít pak zapnuté až do večera. Rychle zaklikl v docházce, že je již aktivní a pokračoval dál do kuchyně. Nasypal Maxovi do mističky granule a lehce se zarazil, když na gauči uviděl spát cizího muže. Úplně zapomněl, že ho tam včera vlastně uložil. Že si ho vlastně doslova donesl domů.

Posadil se k velkému pracovnímu stolu, který měl umístěný až v rohu obývacího pokoje, aby nikde nepřekážel a zároveň měl rozhled téměř po celém bytě. Měl na něm již zapnutý notebook a čekalo na něj několik nepřečtených emailů.

Byl úplně vypnutý.

Až zase jednou bude mít tyhle šílený nápady, tak mu někdo prosím běžte vrazit. Seděl u počítače a snažil se zaostřit na písmenka v emailu od svého nadřízeného a doufal, že si to jeho mozek nějak přelouská do srozumitelného textu. Odepsal rychlou zprávou, že měření bylo neúspěšné z důvodu naměření mnohonásobně menší koncentrace, než byla koncentrace předpokládaná a během dnešního dne zkusí dát dohromady dokumenty a zjistit, proč tomu tak bylo, popř. zkusí vymyslet nějaké opatření, aby to vycházelo lépe. Na tom bude pracovat během příštího týdne. Email doplnil o souhlas s konferencí příští týden, i když to bylo velice narychlo. Měl jet jako náhrada za svého kolegu, který onemocněl.

Dokud to měl čerstvě v paměti, tak napsal nemocnému kolegovi o zaslání materiálů připravených na konferenci a zapsal si akci do kalendáře. Rovnou si napsal na lísteček, aby zavolal svojí mamce a dovezl jí její oblíbené vnoučátko na hlídání.

Poupravil si brýle na očích a otevřel si jeden z článků, které měl ještě v zásobě. Byl to jeden z posledních článků, u kterého doufal v nějaký zázrak, protože patřil mezi poslední, které našel na samotné měření. Patřil kolegům z vědecké činnosti v Číně. Taehyung měl jejich články rád, byly zajímavé, ale mnohdy měly k realitě hodně daleko.

A černovlasý chlapec stále spokojeně pochrupoval na jeho pohovce. Max ležel kousek od něj a opatrně pozoroval každý jeho pohyb, když se otáčel nebo zlehka mrcasil.

***

Rukama si promnul spánky. Byl unavený, už nevěděl, kam s očima. Černovlasý stále spal. Jednu chvíli si Taehyung nebyl jistý, zda druhý chlapec vůbec žije. Z jeho omylu ho vyvedlo tiché pochrupnutí, které se ozvalo několik minut po jeho myšlence a okamžitě upoutalo Maxovu pozornost.

Taehyung se zvedl a došel si připravit snídani, uvařil si kávu a spolu s talířkem míchaných vajíček a hrníčkem kávy se vrátil zpět k počítači, aby mohl pracovat. Pořád lehce doufal, že se druhý chlapec probudí dříve, než bude muset s Maxem na rychlou procházku.

V klidu se najedl a u toho stihl přečíst celý článek. Zapsal si důležité poznámky, které by mu mohly být v budoucnu užitečné a pro jistotu si uložil i odkaz na daný článek – jeden nikdy neví.

Druhý stále spal jako zabitý.

„Copak on nepracuje?" zamumlal si pod svůj imaginární vous a tiše písknul na Maxe, aby mohli vyrazit na rychlou procházku kolem baráku.

Necítil se zrovna nejlépe, když musel nechat cizího člověka ve svém bytě. Jenže nad tímhle měl přemýšlet už včera. Nyní na to bylo již pozdě. Taehyung občas jednal rychleji, než přemýšlel. Jeho přátelé by na to řekli, že teda v žádném případě nepřemýšlel, že se dočista zbláznil a že mu ta jeho samota už leze na mozek.

Jak kdyby je slyšel.

Když se vrátili z procházky a k velkému překvapení – druhý ještě stále spal. Taehyung zakroutil hlavou a pobaveně ho chvíli sledoval. Pak to vzdal a šel se opět posadit za počítač.

Kolega mu již stihl poslat poster a ostatní podklady pro konferenci, tak se v nich začal prohrabovat a zjišťovat co a jak. Tím, že spolu spolupracovali, tak na hodně dokumentech spolupracovali. Na konferenci měl však jet jen jeho kolega z důvodu pracovní vytíženosti Taehyunga. Pravdou bylo, že tím, že se mu vývoj nedařil, chytal lehký stres. I když ho kolegové uklidňovali, že kolikrát jsou věci, které se nedokončí, protože na to nejsou prostředky nebo na některé vlastnosti dané látky ještě nikdo nepřišel a zrovna ty vlastnosti mohou být rozhodující při měření.

Tohle všechno věděl. Zabýval se vývojem metod. Jeho úkolem bylo vymyslet, jak by se dala daná látka změřit. Buď to šlo nebo ne.

Neměl by se tou prací tolik stresovat, to taky věděl.

Byl již téměř čas oběda, když se druhý chlapec začal probouzet.

„Dobré ránko," zívnul si a přetočil se na záda.

Následovalo protažení a rozlepení očí. Max okamžitě vystřelil na nohy a s vrtěním ocasu se přiblížil k černovláskovi.

„Kde to jsem?" nechal se slyšet a polekaně se posadil.

Vyděšeně sledoval veselého Maxe, který mu stihl donést svou oblíbenou pískací hračku, rozhlédl se po místnosti a pohledem se zastavil na Taehyungovi.

„Tak tebe jsem v životě neviděl, chlape."